Vyjeli jsme z Brna. Konečně po dlouhé době do Prahy. Byla jsem tam naposled jako malá s rodiči, když jsme si do ní udělali výlet. Pousmála jsem se a dívala se z okna, jak předjíždíme pomalejší auta v levém pruhu. Podívala jsem se i na levou stranu, na které řídil Štepán. Dívala jsem se na něho nenápadně, ale nějak to nešlo. Projela jsem mu pohledem po tváří, po jeho těle a zůstala na jeho rukou, které se držely volantu. Najednou se na sekundu na mě otočil. Naše oči se střetly, ale hned se zas začal soustředit na řízení. Otočila jsem hlavu na své nohy, dívala se dolů do země a po chvíli jsem vytáhla mobil. Měla jsem zprávu od mamky. ,, Ahoj Terko. Tak ať si to v Praze užiješ a pozdravuj Pavla :)." neodpověděla jsem jí. Zapla si data a začala projíždět sociální sítě. Vyskočily na mě zprávy z messengeru. Psala Nikol.
N: ,, Tak co ten kluk? Pěkný? Hnusný?
N: ,, Halooo Terkoo."
No jo no. Prostě Nikol. Pousmála jsem se znova. Ani jí jsem neodepsala. Vypla jsem data a podívala se ještě na mobil kolik je hodin, než jsem ho schovávala zpátky do kalhot. Je 11:48. V tom se mě ale zeptat Štěpán ,,Máš už hlad? Můžeme se někde zastavit." ,,No..něco bych si už i dala." chvíli bylo ticho, ale Štěpán se mě ještě zeptal a zároveň i nabídl ,,Mekáč?" ,, Ano." odpověděla jsem, jak malá holka. Bylo mi trochu trapně. On si jen pobaveně vydechl. Za necelých deset minut jsme zastavili u Mekáče. Zeptal se mě, jestli chci jít dovnitř si sednout nebo to objednáme přes okínko. Pokrčila jsem rameny. Seděli jsme tiše v autě. On měl opřené své ruce o volant a podle jeho výrazu šlo poznat, že se rozmýšlí, jestli jít dovnitř nebo ne. Po chvíli z něj vylezlo ,, Tak pojď." a otevřel dveře od auta. Napodobila jsem ho a šla za ním, jak ocásek dovnitř. Vybrali jsme si jídlo a sedli ke stolu. Sundala jsem si bundu a řekla ,, Dobrou chuť." on se na mě podíval a odvětil ,, Děkuji. Tobě taky." Trochu jsem se na něho dívala. Ještě objevovala jeho rysy, jeho znamínka. Choval se ale trochu divně. Pořád se kolem sebe díval, jako by ho někdo sledoval. Porozhlídla jsem se též. U jednoho stolu seděl asi 12-ti letý kluk s rodinou. Vím, že je to youtuber a že tohle je asi jeho jeden z mnoha fanoušků. Položila jsem jídlo na tácek a řekla ,, Myslím, že máš tady fanouška." u toho jsem se i pousmála. On na mě civěl, jako kdyby jsem řekla něco strašně tajného. ,, Jaký fanoušek?" řekl neklidným hlasem. Cukla jsem hlavou mírně doleva na toho malého kluka. Otočil svůj pohled také na levo a zpátky na mě. Pochopil, že ho znám i jinak, než jako osobu, která žije "normální život". Začal se mě ptát na otázky typu. Jak jsem poznala Pavla. Jak dlouho ho už znám a podobně. Odpovídala jsem mu na vše, co mu vyšlo z jeho úst. Po nějaké době jsme se zvedli a naše cesta pokračovala. Sedli jsme do auta. Už to ale nebyla ta cesta, ta zamlklá cesta. Povídali jsme si úplně o všem. Měla jsem pocit, jako bych se znala se Štěpánem od malička. Cesta rychle utíkala. Nasmáli jsme se strašně hodně. Nevěděla jsem, že dokážu být, tak šťastná, veselá. Nenadála jsem se a my se zastavili před obrovským barákem. U něho stály ještě dvě další auta. Pochopila jsem, že je to od těch, co tu budou také. Z mého přemýšlení mě vyrušil Štěpán ,, Jsme tady. Bude nás tu trochu víc, ale všichni jsou milí. Budeš s nimi v pohodě vycházet, uvidíš." řekl to, jako kdyby četl mé myšlenky a pocity. Pohlédla jsem do jeho hořce hnědých očí a nevnímala okolí. Měla jsem trochu pocit, jako bych se do nich potápěla. Ucítila jsem, jak se mírně usmál a já se vrátila zpátky k sobě. Zčervenala jsem. Vystoupil z auta a šel dozadu ke kufru. Zatím jsem vylezla i já a šla k němu. Vzal svou kabelu do levé ruky a mou do pravé. Natáhla jsem se pro ni, ale on sebou škubnul a jen dodal ,, Zavři prosím kufr." na pokyn jsem hned poslechla a zavřela ho. Jen se za mými zády ozvalo hlasité ,, Děkuji." Otočila jsem se a on už stál u vchodových dveří a hleděl na mě.
Děkuji všem za podporu. Hodně to pro mě znamená❤❤. Doufám, že se vám má FF líbí. 😊
