,,Jo! Konečně sobota." kňůrla jsem a u toho se protáhla v posteli. Promnula si oči a otočila se na břicho. Na zemi jsem nahmatala mobil a zapla ho. 11:28. ,,Cože?" Oči se mi otevřely dokořán a já se hned posadila na postel. Byla jsem zticha a poslouchala, zda uslyším nějaký pohyb po domě. Bylo ticho a já se pomalu zvedla. Nemám ráda, když mi rodiče nic neřeknou a jenom tak si odjedou někam pryč. Podívala jsem se do ložnice, koupelny, obývaku a jako poslední do kuchyně. Byl tam vzkaz. Vzala jsem ho do ruky a trochu rozmlženýma očima se ho snažila přečíst ,,Ahoj Terezko. Jsme na chatě, protože se udělalo trošičku hezky a my se rozhodli tam trochu uklidnit. Do večera budeme doma. V troubě máš oběd. M." Takže mám celý barák pro sebe? ,,Super." zakřičela jsem přes celý dům. Hned jsem chňapla po mobilu a napsala Nikol. Když jsem dopisovala větu, uvědomila jsem si, že je nemocná a nebude mít se náladu asi u mě zastavit. Radost ze mě hned odpadla. Seděla jsem na gauči a přemýšlela, co teď. V tom se mi ozval žaludek, který kručel dost nahlas. Vstala jsem a šla se podívat, co dnes mám na oběd. Byly tam řízky a míchané brambory. Mamka vždy ví, na co mám chuť. Pustila jsem troubu a šla nahoru do pokoje. Převlékla jsem se do pohodlných tepláků a volného trička. Vlasy jsem si zapletla do mého domácího drdolu a sešla zpátky dolů. Vytáhla jsem si jídlo z trouby a dala ho na stůl. Vzala příbor a přisedla si k němu.
Po obědě
Talíř jsem odložila do umyvadla a šla do pokoje. Vzala jsem mobil a napsala Matějovi, jestli by se nestavil.
J: ,,Ahoj. Jsem doma sama...nechceš přijít?"
M: ,,Nemůžu. Nemám dnes čas. Promiň lásko."
Jak si myslí, že nevím, co dělá. Jasně, že hraje zas tu blbost. Naštvalo mě to. Potřebovala jsem se nějak odreagovat, dostat se od reality trochu pryč, být s myšlenkami někde jinde. Napadla mě úplná blbost a to napsat Štěpánovi. Rozmýšlela jsem se v duši, jestli je to dobrý nápad. Asi po deseti minutách jsem sebrala odvahu.
J: ,,Ahoj. Můžu se zeptat?"
Hned si to přečetl, jako by na mou zprávu čekal.
Š: ,,Ahoj, jasně, že můžeš!"
J: ,,Nemáš dnes čas? Aktuálně teď? Nemám, co dělat a nudím se."
Š: ,,Nápodobně, teda jestli se za nudu dá brát i koukání na vlastní videa."
J: ,,Takže?"
Š: ,,Budu u tebe do 15 minut."
J: ,,Dobře. Zatím."
,,Cože? 15 minut. Musím si pohnout!" Rychle jsem odběhla do koupelny a osprchovala se. Věděla jsem, že nestíhám. Ručník jsem si zavázala okolo hrudi a vyběhla z koupelny do pokoje. Když jsem ale zabíhala do pokoje, rozezněl se po celém domě zvonek. Málem jsem uklouzla, když jsem hodila 180 zpět a běžela mu otevřít. Chňapla jsem za kliku a prudce otevřela. Už tam stál, jak tenkrát. Podíval se na mě udiveně a já se dostala do úplné reality. Uvědomila jsem si, že tady před ním stojím jen v ručníku a s mokrými vlasy. ,,Pojď dál." pobídla ho a zavřela za ním dveře. ,,Dej mi chvilku." kývl na souhlas a já okamžitě vyběhla nahoru. Vzala si věci, které jsem měla v plánu si na sebe obléct a zamkla se v koupelně. Zapla jsem si fén a hřebenem napomáhala k rychlejšímu usušení, ještě řasenku a trochu poupravit obočí. Odemkla jsem a vyšla na chodbu směrem ke schodům. Poohlídla jsem se po něm dole, ale tam nikde nebyl. Uslyšela jsem kroky za sebou. Vycházel z mého pokoje a když si mě všiml dodal ,,Zatím, co si byla v koupelně jsem se tu porozhlídnul, jestli nevadí." ,,Ne v pohodě." No super. Určitě viděl ten bordel v mém pokoji. ,,A," odmlčel se ,,co teď?" Podívala jsem se na něho s kamenným pohledem a vzpamatovala se. ,,No můžeme být tady, nebo někam zajít." Pousmál se a odvětil ,,Podle mého názoru je venku zima a nechci zase onemocnět. Jednou mi to stačilo." musela jsem se zasmát, protože jsem si vzpomněla na jeho video o tom, jak je nemocný. ,,Jojo, všichni víme."Podíval se na mě zaraženým pohledem, ale hned ho nahradil velký záchvat smíchu. Posledně jsem byla takhle šťastná s ním. S Matějem jsme se nikdy takhle nenasmáli.Úsměv mi hned zmizel na pomyslení jeho jména. ,,Co? Řekl jsem něco špatně?" a uchechtl se, protože nic neříkal. Nic jsem mu na to neodpověděla. Sešla jsem schody dolů do kuchyně a on mě následoval. ,, Chceš kafe?" promluvila jsem po delší chvíli. ,,Jo, dám si." kývla jsem a dodala ,,Zatím si můžeš jít sednout do obýváku." On jen poslechl a odešel. Zhluboka jsem si vzdychla a nevěděla, co dělat. S jeho kávou a mou sklenicí vody jsme došla do obýváku. Začali jsme si pomalu povídat o všem možném. Po nějakém čase jsem se neudržela a musela s emu s věřit s Matějem. Byl překvapený, že o něm mluvím zrovna s ním, ale nějak jsem cítila potřebu mu to říct. Pozorně poslouchal, poslouchal každé mé slovo až mě to místy hypnotizovalo. ,,Je to sním zase to samé." trochu jsem to vykřikla a následně se rozbrečela. ,,Terko," přisunul se ke mě a přitiskl k sobě ,,dala si mu druhou šanci, proč?" Jenom jsem pokrčila rameny a dlaněmi si utírala slzy. Po chvíli jsem se zvedla a řekla ,,Myslím, že potřebuji být chvíli sama." Kývl a šel k hlavním dveřím. ,,Děkuji, že sis na mě udělal čas a za to všechno." ,,Děkuji i já, aspoň jsem netrčel doma, ale příště někam ven, ok?" ,,Dobře." Rozloučili jsme se a já se zavřela nahoře v pokoji.
