Po ulici jsme šli vedle sebe bez jakéhokoliv slova, bez jakéhokoliv pohledu. Šly slyšet, jen naše kroky, které byly sladěné. Mírně si povzdechl a pozastavil se uprostřed chodníku. Otočila jsem se na něho. Díval se mi do očí, do těch očí, ve kterých se objevily opět slzy. Bylo mi ho líto. Trápím ho mým problémem, který ví, jen pár lidí. Otočila jsem se zpátky a dívala se na své boty. ,,Za-zajdem do parku?" vykoktala jsem ze sebe. Slyšela jsem, jak se jeho kroky přiblížily ke mě. Stál vedle mě. Až teď jsem si uvědomila, jak je vlastně vysoký. Hlavu jsem otočila doprava na něho a on doleva na mě. Kývl a rozešel se. Jeho oči mě zhypnotizovaly. Stála jsem tam a on už byl asi tři metry daleko. ,,Jdeš?" řekl pokleslým hlasem. Já se trošku rozběhla, abych ho dohnala, co nejdříve. Došli jsme do parku a sedli si na lavičku, která se nám naskytla. Chvíli bylo ticho, ale Štěpán se mě začal ptát ,,Proč jsi odešla? Proč jsi plakala?" Já se jen dívala na jeho zapletené ruce do sebe. On už nespal? ,,Je to trochu těžší, než si myslíš." zadívala jsem se před sebe do prázdnoty. ,,Jak těžší?" pokračoval ve svých otázkách. ,,Prostě....," rozhodovala jsem se, jestli mu to říct, ale já se mu musela svěřit. ,,když mi bylo 14, tak se mi něco stalo. Byla jsem u kamarádky v Praze a vracela se už od ní večer domů do Brna," podíval se na mě a svůj pohled na mě nechal upjatý. ,,a prostě....mě jeden chlap znásilnil." trochu jsem nadechla a s výdechem dodala ,,Takže už to víš." Už jsem to nevydržela. Vždy, když jsem na to myslela, se mi roztřáslo celé tělo. Chytla jsem si rukou pusu, aby jsem nevzlykala nahlas. Přimáčkla jsem k sobě silně víčka a úplně zapomněla, že se na mne Štěpán stále dívá. ,,Terez," vzdychl si ,,to mě strašně moc mrzí." Levou ruku přehodil přes má záda a zachytil se za mé levé rameno. Naklonil si mě mírně k sobě. Když jsem byla o něho opřená, tak jeho levá ruka vyjela ještě víš a hladil mě ve vlasech. ,,Omlouvám se, jestli jsi si myslel, že je to kvůli tobě. Neměla jsem odvahu ti to říct a když jsem se ráno probudila vedle tebe. Byla jsem trochu v šoku." Namáhavě jsem tyto slova říkala z mých ubrečených vzlyků. ,,Ššhh. Už to bude lepší. Jsem rád, že si mi to řekla." Odtáhla jsem se od něj a dala své ruce mezi nohy ,,Měla jsem strach, měla jsem pocit, že by tě to nemuselo zajímat, že by ti to mohlo být jedno, nebo, že by ses mi vysmál do očí." ,,Cože? Vysmál?" Podívala jsem se na něho a u toho mi stekla slza z oka. ,,Jaký kretén by se ti vysmál?" ,,Matěj." špitla jsem si pro sebe. Podíval se na mě a já najednou ucítila jeho teplou ruku na mé tváří. Palcem mi setřel slzu a já se pousmála. Úsměv mi opětoval a ukazováčkem si obmotal mé vlasy. Přibližoval se ke mě pomalu a já k němu taky. Opřel si své čelo o to mé a pohlédli jsme si navzájem do očí. Měla jsem pocit, jako bych se v nich topila. Leskly se a udržovaly se mnou stálý kontakt. Najednou se ale odlepily a koukly níž na mé rty a zpět na mě. Věděla jsem, co chce. Naklonila jsem se k němu více bradou až se naše rty dotkly a on mi věnoval polibek. Pak odmotal svůj prst z mých vlasů a opřel se o lavičku. Utřela jsem si slzu, ještě z pravé strany a opřela se též. ,,Co teď?" Optala jsem se ho. ,,Zajdeme někam do tepla." ,,Ne takhle jsem to nemyslela." Otočil se na mě nechápavým výrazem ve tváří. ,,Víš, vrtá mi hlavou, co se v ten večer stalo. Byli jsme oba opilí a já si, jen nechci myslet něco, co nemusí být pravda. Co to vlastně bylo?" Mlčel, jediné, co udělal bylo, že se poškrábal na týle a trochu zaklonil hlavu. Šlo poznat, že přemýšlel, co mi má říct. ,,No víš. Nechtěl bych tě nějak urazit, ale podle mě to byl úlet." Kývla jsem na souhlas a dodala ,,Podle mě taky." , ale najednou jsem ucítila v mé hrudi nějaké popíchnutí. ,,Tak zajdeme někam? Na kafe, nebo zákusek?" Mírně jsem se na něho usmála a řekla milé ,,Ano."
Děkuji všem opět za podporu, ani nevíte, jak jsem ráda.😍😍😍S hlasy, které mi dáváte se posouvám dál a dál v #KATEGORIE. Děláte mi vážně obrovskou radost!!💋❤
