Vešli jsme do místní cukrárny. Vybírali jsme si nějaký zákusek, s kterým jsme se potom usadili u stolu. Štěpán si dál jahodový a já čokoládový dortík. Neměla jsem ani moc chuť. Chvíli jsem se v tom vrtala, ale nakonec jsem začala jist. Bylo velké ticho, teda až na ty lidi okolo nás. Dívala jsem se na Štěpána, který stále jedl svůj zákusek. Rozhlížel jsem se po cukrárně. Uviděla jsem menšího kluka s tmavě hnědými vlasy, který se držel asi jednoho ze svých rodičů za ruku. Díval se přímo na mě. Byl mi nějak povědomý, ale skoro všechny děti jsou stejný nebo podobný. Můj pohled obrátil na Štěpána a trochu se usmál. Zatahal za ruku tu osobu, která stála vedle něho. Oči mi vylezly víš. Byla jsem zvědavá, protože jsem neměla, co dělat. Byl to Matěj a jeho malý brácha Ondra, který se ale stále díval směrem k zakuskům. Ten mi tu ještě chyběl. Trochu jsem zbledla a podívala se na stůl. Nějaký pohled na mě visel. Podívala jsem se před sebe. Byl to Štěpán, který se na mě díval nechápavým a trochu vystrašeným pohledem. ,,Děje se něco?" Nemohla jsem skoro ani mluvit. Jen jsem zatřásla hlavou. V ten moment se u našeho stolu ale objevil Ondra. ,,Ahoj." řekl s úsměvem na tváří směrem k nám oběma. ,,Ahoj Ondro." řekla jsem s udiveným, ale přesto napjatým hlasem. ,,Mohl bych se s tebou vyfotit?" pohlédl na Štěpána. ,,Jasně, že ano." řekl Štěpán svým roztomilým hlasem. ,,Ondráši!" ozvalo se za mým levým ramenem. Obrátila jsem pohled tím směrem. Stál tam Matěj. ,,Je ahoj Terko." vypadlo z něho překvapeně. ,,Co tu děláš?" pohlédla jsem na Štěpána, který se ještě fotil s Ondrou. ,,Aha." Odvětil poklesle. ,,Ondráši jdeme! Nemůžeš takhle otravovat cizí lidi." ,,To je v pohodě." zasmál se Štěpán, který si právě sedával na židli. Matěj se na mě podíval s vyčítavým pohledem ,,Tak čau Terko." Hned na to se otočil a pokračoval v cestě. ,,Kdo to je?" optal se mě hned Štěpán, když zalezli za roh. ,,Matěj." špitla jsem a nacpala si, co největší kus mého dortíku do pusy. Nechtěla jsem se o něm už s ním bavit. ,,Už musíme pomalu jít." zavelil najednou Štěpán. Já se jen na něho podívala s plnou pusou a obličejem jsem udělala grimas "Jako že, co?" ,,Pojď." usmál se na mě a kývl hlavou k východu. Já se jen poslušně zvedla a šla za ním.
Po patnácti minutách
Přišli jsme k mému baráku. ,,Tak ahoj." řekla jsem a chtěla se otočit. ,,Počkej, nikam. Nastupuj, šup!" řekl trochu laškovným tónem a já se jen na něho dívala s vykulenýma očima. ,,Za chvíli to začíná. Ať to stihneme!" ,,Co-co stihneme?" Nemohla jsem to pořad nějak pochopit. ,,No...kino. Jedem?" Bez uvažování jsem nastoupila a připoutala se. Proč to vlastně dělám? Proč jsem ho poslechla? Chtěla jsem vystoupit, ale Štěpán otevřel dveře od řidiče a nastoupil. Tak jo Terko, klid. Mluvila jsem si pro sebe v duchu. ,,A na co jdeme?" Zeptala jsem se ho ,,Suicide squad," nadzvedla jsem jedno obočí ,,potřebuješ se nějak odreagovat." pokračoval. ,,Jo..máš pravdu." přikývla jsem s úsměvem na souhlas a dívala se z okna. Když jsme dorazili na místo, Štěpán šel vyzvednout lístky a já zatím vybírala něco k tomu. S listkama došel za mnou a zeptal se mě ,,Tak co? Už jsi něco vybrala?" Zavrtěla jsem hlavou a dodala ,,Ne, nechám to na tobě." Vzhlédl ke mě a řekl ,,Popcorn a colu?" ,,Tak těžké to zas asi není no." dořekla jsem a začala se smát. On se pousmál a otočil se k obsluze. Zabrněl mi mobil a to mě přimělo se dívat. Dvě nepřijaté zprávy. Rozklikla jsem tu nejnovější.
P: ,,Jaký je venek s "Nikolou"?
Ti blbci...naplánovali to na mě. Podívala jsem se na Štěpána, který stál naproti mě a držel v rukou popcorn a colu.
J: ,,Jo super. Jsme v kině, potom napíšu."
Ještě jsem se podívala na druhou zprávu a ta byla od Nikol.
N: ,,Ahoj. Dneska moc nemůžu. Máme se dnes stavit u prarodičů, protože má babička narozeniny, ale zítra můžeme."
J: ,,Nevadí a dobře. Budu se těšit!"
,,Jdeme?" vyrušil mě Štěpán, když jsem dopisovala větu. ,,Jo jdeme, jenom jsem musela odepsat." Přikývl a my se rozešli do sálu.
Po kině
,,Měl jsi pravdu," promluvila jsem konečně na cestě domů v autě. ,,S čím?" ,,že jsem se potřebovala odreagovat," podívala jsem se na něho ,,moc ti děkuji." Na chvíli se podíval i on na mě, pousmál se a řekl ,,Nemáš zač." Když jsme přijeli k mému domu vystoupili jsme oba dva a on mě doprovodil až ke dveřím. ,,Tak ještě jednou moc děkuji za dnešní den." vylezlo ze mě. ,,Taky děkuji. Někdy zopakujeme, ne?" a začal se smát. ,,Jasně." Bylo najednou ticho. Nevěděla jsem, co říct. ,,Ta-tak já už půjdu." vykoktala jsem ze sebe trochu smutným hlasem. ,,Dobře, tak zase někdy. Ahoj." obejmul mě a rozešel se k autu. Sledovala jsem ho, jak pomalu odjíždí. Otočila jsem se ke dveřím a strčila klíč do zámku. Jak jsem zavírala dveře, musela jsem se nad dnešním dnem pousmát.
