Co potřebuješ?

235 23 7
                                    

Ráno

Nosem se mi začala linout sladká vůně palačinek. Ano. Tuhle vůni bych poznala kdykoliv a kdekoliv. Jemně jsem si dlaněmi v pěs promnula oči a pak se celá protáhla. Namáhavě jsem si sedla na postel a začala se rozhlížet okolo sebe. ,,Bordél." vyslovila jsem jediné slovo, co mě v tuto dobu napadlo. Vzala jsem všechno mé oblečení, které leželo na zemi a vydala se s ním směrem do koupelny. Otevřela jsem dveře a na mě se ještě víc vyvalila ta úžasná vůně palačinek. Oblečení jsem odhodila do prádelního koše a vracela se zpátky do pokoje. Vzala zbytek pizzy, která ležela ve své krabici, skleničku a šla pomalu dolů do kuchyně. ,,Hmmm...dobré ráno." řekla jsem svým mírně potěšeným hlasem. ,,Dobré." odpověděla mamka,  která mi právě mazala na palačinku jahodovou marmeládu. Donesla mi ji na stůl a sedla si vedle mě na židli. ,,Mysleli jsme, že tam budeš delší dobu, a proto jsme se rozhodli jet ještě se známými na naší chatu." ,,Však v pořádku." mumla jsem na ní plnou pusou. ,,A tak co? Jaké to tam bylo?" přestala jsem žvýkat, tep se mi trochu zrychlil a já najednou neměla chuť dál jíst ty vynikající palačinky. ,,Jo super. Bylo tam trochu víc lidí, než jsem myslela, ale bylo to vážně skvěle. Poznala jsem nové tváře. Mám nějaké i nové kamarády. Potkala jsem se se "slavnými" youtubery," začla jsem si vybavovat i ty pěkné vzpomínky a usmála se ,, takže nějak, tak." Máma mě jen pozorovala se zájmem. Takhle jsem se jí dlouho "nesvěřila", nepokecala s ní.

Po snídani

Seděla jsem v pokoji na své židli a dívala se do černé obrazovky na notebooku. Zabrněl mi mobil. Psal Pavel.

P: ,,Jsi už doma?"
Sakra, já mu včera zapomněla napsat.
J: ,,Jo promiň. Včera mi to úplně vypadlo z hlavy. Ano jsem už od včerejška. Vážně ještě jednou promiň."
P: ,,Dobře, nevadí. Je ti už lépe? Nevím, jak bych ti mohl pomoct.."
J: ,,Teď asi nijak, ale vážím si toho, že se o mě, tak staráš."
P: ,,Co bych pro tebe neudělal. Máš dnes něco v plánu?"
J: ,,Zatím ne, ale přemýšlím, že napíšu Nikol, jestli by někam nezašla."
P: ,,Dobrý nápad. Neseď furt jen doma.."
J: ,,Hele...jako nevím, jestli by si to měl říkat zrovna ty :D."
P: ,,No, taky nevím, tak jí hlavně napiš. Prospěje ti to."
J: ,,Jdu jí hned psát. Paa."
P: ,,Čauky."

Na messengeru jsem přešla z Pavla na Nikol. Není aktivní, i tak jí napíšu.

J: ,,Ahoj Nikol. Máš dnes čas? Potřebovala bych s tebou něco probrat. Když tak u mě okolo 4?"

Svalila jsem se na postel i s mobilem na hrudi. Nahlas jsem si vzdychla a uvažovala, co teď budu dělat. Nic mě nenapadalo, ale v tom jsem uslyšela, jak mamka něco krájí. Převlékla jsem se do domácího a šla jí pomoct.

Po obědě

Šla jsem se už nalíčit, abych to potom nedělala na poslední chvíli. Bylo sice teprve 14:49, ale chtěla jsem už vypadat jako člověk. Řasenka, srovnat a dobarvit obočí. Hotovo! Šla jsem spokojeně do pokoje, jak jsem zavírala dveře ozval se zvonek u hlavních dveří. ,,Nikol?" řekla jsem si pro sebe, jak jsem scházela poslední schod. Přišla jsem ke dveřím a chytla je za kliku. Otevřela dveře s úsměvem na tváří a s větou v puse ,,Co tu děláš ta..." Nebyla to Nikol. která tam stála. Byl to Štěpán. Vypadal smutně, trochu zaraženě, ale postoj měl odvážnější. ,,Ahoj." vydechla jsem a začala si ho prohlížet. ,,Co potřebuješ?" jen sklopil hlavu ke svým nohám ,,Nechtěla by jsi někam zajít a promluvit si?" Zrak zpátky přesunul na mě. Nevěděla jsem, co říct. Moje hlava říkala, že né, bude to ještě horší, ale mé srdce zase, že ano, musíš si s ním promluvit a vysvětlit mu to. Jen jsem kývla a dodala ,,Chceš jít dál?" podíval se na mě a zatřásl hlavou na nesouhlas. ,,Dobře, tak počkej pět minut." zavřela jsem dveře a vyletěla hned po schodech nahoru. Máma na mě zakřičela ,,Kdo to byl." , ale já ji neodpověděla. Jak jsem se převlíkala uslyšela jsem mámin hlas, jak na někoho mluví. Hotová jsem vylezla z pokoje a zamířila ke schodům. Stála tam máma a vedle ní Štěpán. Otočila se na ně a zamračila ,,Hosti se nechávají venku?" ,,Stejně jdeme ven." prokroutila jsem oči v sloup a následně se otočila na Štěpána. ,,Jdeme?" řekla jsem trochu vyděšeným hlasem. ,,Jo." Jeho odpověď byla chladná, ale přesto se pousmál. Nazula jsem si boty, vzala bundu a vyšla i se Štěpánem z domu.

Because of youKde žijí příběhy. Začni objevovat