Domino

1.

Vítr mi ošlehával tváře a bodal mě do víček. Měla jsem oči pevně zavřené, ale přesto jsem přesně věděla kde jsem nebo spíš odkud padám. Nade mnou se lesklo modré nebe a pode mnou jsem tušila hlubokou propast. Byla jsem bezmocná a proto klidná nemělo smysl se bát.

Ruce jsem nechala volně padat, stejně jsem cítila jen brnění v konečkách prstů.

Už jako tolikrát před tím jsem očekávala tvrdý dopad. A jako pokaždé mi začalo těsně před střetem s dnem propasti pískat v uších. Můj poslední pocit byla únava a určitá touha se na dně opravdu rozletět na kousky a nevnímat už nic, ani bolest, ani bezmoc která mě každý den provázela.

,,Ach" vyjekla jsem ležící na podlaze s vlasy přes obličej a ještě zavřenými víčky. Dech jsem měla rychlý a těžký. Vyděšený.

Pískot před dopadem na studenou zem jsem vnímala jako ten nejotravnější zvuk na světě. Byl totožný s pískotem v mém snu. Budík stojící na nočním stolku totiž oznamoval šest ráno.

Než jsem se stačila vydýchat přišel další úlek. Tři hlasité údery na dveře.

,,Vypni ten kravál!" zařval hluboký hlas.

Má odpověď byla krátká ,,Už to vypínám"

Natáhla jsem ruku nad sebe a praštila do budíku. Naštěstí se vypnul.

Byla mi zima a dech jsem už taky uklidnila přes to jsem ještě stále ležela na zemi další minutu. V hlavě se mi tvořil určitý plán k přežití dalšího dne.

Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a posadila se do tureckého sedu. Pohled jsem stočila k malému oknu. Venku bylo ještě šero.

Můj další pohled si vysloužila černá deka visící z okraje postele. Opřela jsem se o okraj nočního stolku a vytáhla se na nohy. Deku vzala a pohodila na postel. Nemělo smysl jí skládat do mého pokoje stejně nikdo nevkročil. No dobře občas Marek a to když byl opilý jak prase a spletl si dveře do ložnice s mými.

Jednou si lehl přímo na mě, to bylo asi ve tři ráno. Začal na mě řvát ať vypadnu a já ho raději poslechla v ten den už jsem od něj jednu facku dostala, další jsem nepotřebovala.

Nechápu jak ho tu může máma trpět. Práci nemá, nic nedělá a ještě k tomu mě bije. Hajzl.

Na ruce jsem nahmatala gumičku. Sepla si s ní vlasy, aby mi stále nepadaly do obličeje.

Volné, černé tričk ve kterém spím jsem si nechala na sobě. S vrzáním otevřela úzkou skříň a vytáhla tmavě modré tepláky a ponožky. Ještě rozespalá si je oblékla.

Otevřela jsem dveře do chladné chodby spojující tři místnosti.

Můj pokoj, ložnici a malou kuchyňku. V ní se však nacházela i televize a umaštěný starý gauč místo jídelního stolu. Bylo tam jen jedno okno a těžké dveře ven z bytu. A kde je koupelna a záchod ptáte se. Tak ty se nacházejí před hlavními dveřmi bytu venku na pavlači. Není to tak strašný, protože na patře jsme jen mi a nějaký starý pán. Trochu smrdí, ale je hodný.

Vešla jsem dovnitř. Máma už musela být pryč a Marek si nejspíš znova zalezl do postele.

S tuhnutí jsem otevřela dveře ledničky a nacvičeným pohybem vytáhla jablko z plastového koše. S chutí jsem se do něj zakousla.

Přesunula jsem se k půltu (kuchyňské lince) a vyndala nůž ze zásuvky. Jablko mi drželo mezi horní a dolní čelistí a tak jsem měla obě ruce volné. Nožem jsem nabrala trochu másla a namazala na rohlík. Všechno bylo předpřipravené u kraje půltu od mámy. Bylo to něco jako vzkaz a omluva ,,promiň nemohla jsem zůstat na snídani". Už jsem byla zvyklá.