Myšlenky života

1. Smutek

Jediný co teď cítim je smutek... Je to spoustu emocí, ale pořád jenom jedna. Myšlenky mi hlavou proudí a já si řikám proč... Co jsem komu udělala... Proč zrovna já...? Bolí to...

Mám kamaráda... Je mu asi dvacet. Jmenuje se Martin. Trpí depresema, často mi volá a má velký halucinace. Je nevzdělaný v češtině a je trochu zpomalený. Má psychické problémy. Minimálně 3x pokus o sebevraždu. Pije alkohol na prášky. Chová se jak malé nechápavé dítě a všechno mu musíte vysvětlit 5x. Občas z ničeho nic napíš "hele. Co znamená pij, nebo dostaneš facku. Nebo kdyš někdo řekne nasip do něj ty žvejky?" Člověk nemá ani co říct na tu zprávu... Je to na hrozně dlouhý povídání... Potom občas zavolá... To je hovor na třeba 20 minut... Posílá hlasovky, kde neni slyšet nic, jen "au. Au. Au. Au. Au. Au. Au." Je to strašidelný a mě je ho vždycky líto. Snažim se mu pomoci, ale jsem hrozně citlivý člověk. Většinou se po rozhovoru/telefonátu/chatu s nim hrozně rozbrečim. A je mi to líto. Moc..

Teď ale přišel zlom...

Jednou jsem přišla domu a slyšela jsem jen křik z bratrovýho pokoje.. Je mu taky dvacet. Křik jeho a otce. S otcem nemám kdejaký nádherný vztah. Občas je fajn a vim, že mu na nás, na rodině záleží... Jenom to nedává moc najevo... Vždycky, když se s ním bratr hádá, jsem na straně bratra, poněvadž on je moje obrovská inspirace a podpora..

Tentokrát si ale zacpávám uši a snažim se nevnímat. Poslední týden se bráška chová celkem divně... Ale přikládám to špatný náladě u nás doma....

Večer za mnou brácha přijde a začne se mi omlouvat za to, že je a že neni dobrej bráška.. Bolí to. Kdyby jenom on věděl, jak neskutečně ho miluju a co pro mě znamená. Jak ho denně obdivuju. Jak mu denně děkuju. Jak na něj denně myslim..... Jak je to pro mě neskutečně důležitej člověk... Neumim vyjádřit ani jak moc. Jak přišel, tak brečel. Bolelo ho to. A mě ještě víc, protože nevidí jak užasnej je.

Den č. 2

Ráno probíhá rozhovor s mámou. Máma brečí a já taky. Můj brácha má psychickou poruchu. Nikdo neví jak se to jmenuje, jak se to má léčit, nbo jak k tomu přišel. Ví se jen to, že je podezřívavej, myslí si, že ho všichni nenávidí, všude hledá skrytý významy a má hluboký deprese. Všichni o něj mají strach.

Když odjíždí dopoledne z domova, vypadá trochu rozrušeně, ale jinak je to normálně vypadající chlapec. Trochu pohublý. Jinak poměrně upravený, zamyšlený chlapec.

Ovšem když okolo půl deváté večer přijíždím domu, všechno je jinak. Už když mi brácha otvírá dveře od baráku, tak v tu chvíli cítím, jak by se dala krájet atmosféra.

Když ho uvidim na světle, nahrnou se mi slzy do očí. Cítím jen smutek. Modré hluboké kruhy pod očima, velmi ustaraný výraz, rozcuchané vlasy a ta mikina na něm visí ještě víc, než normálně.... Chce se mi opravdu brečet.

Sestra mi stihla připravit večeři a chceme se jako trli sourozenci posadit ke stolu.. Brácha si ale žmoulá mikinu u kamen a oznamuje mi, že má hluboký deprese a že to těžko zvládá, jestli bych mohla být maximalně citlivá... Pokusim se o to....

Nedá si ani večeři, jídlo stydne na stole, ale brácha jde spát. Nespal poslední týden. Nikdo netuší co se děje. Převládá strach a obavy.

To co teď prožívám se nemusí zdát hrozný, ale věřte mi, že jsem v situaci, kdy nevim jak dál. Jsou lidi, co na tom jsou ještě hůř... Ale tohle je fakt hrozný....

Tak moc to bolí... Přijdu domu a ticho, probudim se a ticho. Nikdo nemluví. Jen táta zavřenej v pokoji s bralchou. Když už se mluví, tak jen o vážných věcech a nikdo se nesměje. Chybí tu smích. Je tu ticho.

Domov neni domovem, ale noční můrou.

A já bych si přála být taky jenom pouhym zábleskem v mysli.

Nechci tohle snášet a na bráchu se dívat.

Vidim bráchu v tom svym kamarádovi Martinovi.

Bojim se, že brácha dopadne stejně.

Bolí to víc, než cokoli jinýho.

Víc, než když mi umřel sourozeneček. Protože tady... Tady vidim ten dlouhodobý proces umírání.