Myšlenky života

4. Nostalgie?

Can we outgrow friends??

Tahle otázka zazněla v knížce od Zoelly, o které už jsem mluvila. Člověk si to můžu vyložit různými způsoby. Přibližný překlad zní "můžeme vyrůst ze svých přátel?"

Hodně jsem o tom přemýšlela a došla jsem k závěru, že můžeme.

Měla jsem nejlepší kamarádku... téměř tři roky, jsme se nehly ani na krok. Jasně, byly tam hádky a nějaká nedorozumění, ale nic vážného. Byly jsme fakt velké kamarádky. Ale na eltním táboře před rokem se to nějak zvrtlo. Zvládly jsme to tam bez nějaké ujmy na zdraví, ale když jsem odjížděla z tábora, nebyla jsem si uplně jistá, jak to mezi náma je. Měly jsme ponorkovou nemoc. Byly jsme spolu celé tři týdny ve stanu a už jsme to fakt nedávaly ke konci. Den před odjezdem mě zklamala naprosto. Podrazila mi nohy a ještě mě kopla do zad. Potom bodla kudlou do mého hrudníku, vyrvala mi srdce a utekla.

Vztah se nám nespravil ani do 4 měsíců po táboře. Bylo to akorát ještě horší.

A teď jsme každá uplně jinde. Ona má svoje přátelé a já mám svoje. Když s ní mluvim, tak už mě to nenaplňuje, spíš naopak. Vysává mě to. Chci odejít a už si jí nevšímat.

Vrátim se o pár let zpátky.

O 10 let zpátky...

Malá pětiletá Betinka má nejlepšího kámoše Nika. Miluje ho a on miluje jí. Je to taková ta skvělá dětská láska, kde nejsou žádný problémy. Koupou se spolu ve vaně napuštěný horkou vodou a s velkym množstvím pěny. Hrajou si na Santu a vytvářejí si z pěny vousy. Užívaj si to. Po sprše si jdou lehnout a vyprávěj si přiběhy. Ráno se probouzí a utíkají do postele rodičů, kam jim maminka Nika donese kakao a oni se smějou. Čeká je totiž další nádherný společně strávený den.

Můžeme se posunout o dva roky dopředu...

Teď už sedmiletá Betinka nastupuje do školy. S Nikem se pořád neuvěřitelně moc kamarádí a neustále ho "miluje". Nik jí dává dárky. Jako například černou sponku s obřím růžovočerveným srdíčkem. Je to Betinky tajný poklad. Nikdo kromě jí tu sponku nesmí nosit. Je pro ní nejdůležitější.

Tak přidáme ještě rok...

Osm let je Betince. S Nikem se pořád baví, ale už nemají tolik času, občas se navštěvují a chodí se koupat do bazénu u Nika, ale není už to tak intenzivní... Bětka to tehdá ještě nevnímala a netušila co přijde.

A teď zase do přítomnosti....

Je mi 15. Jsem malá, nazvala bych se mírně obézní a mám krátké hnědé vlasy. Jsem poměrně veselá, když to jde. Poslední měsíc ale zažívám drama. Už mě to přestává bavit. Nikdo se mi nelíbí už nějakou dobu, ale přála bych si někoho. Nějakýho kluka k sobě. Nedávno naše rodina navštívila Nika. Nemohla sem přestat koukat. Vypadal... božsky. Styděla jsem se za sebe, že nejsem hezká. Ten jeho smích a když se na mě podíval, nebyla jsem si jistá, jestli to, co jsem zahlédla, byl smutek. Nebo zmatek? Něco zvláštního v očích. Má nádherný oči. Nezměnily se. Jsou pořád stejný. S nějakou jiskrou. Pořád tak nádherný. O jeho úsměvu snad nemá ani cenu mluvit. Ten úsměv by podlomil nohy každý holce. Ani se nedivim, že už si někoho našel. Ten si může vybírat mezi stovkama děvčátek, co ho budou prosit o přízeň. Má svaly, nádherný blonďatý vlasy, vyrostl. Ale i přesto je to můj malej Nik, se kterým jsem si hrála ve vaně a házela po něm pěnu. Je to pořád ten malinkatej kluk, kterýho pořád, ve skrytu duše, neuvěřitelně miluju.

Říkáte si asi, že to jsou dost silný slova pro 15 letou holku. Ale je to deset let. Myslím, že neni moc brzo na to, to říkat.

Máte někdo taky kamaráda z dětsví? Může člověk vyrůst ze svých kamarádů?

Z Nika jsem nevyrostla, ale ze svý nejlepší kámošky jo. Bolí to, možná bych to radši udělala naopak a už se tim netrápila... asi si přidělávám zbytečné starosti.

S láskou, vaše Betina