Myšlenky života

7. Nemohu předstírat

Nemůžu předstírat. Nemůžu předstírat. Nemůžu předstírat.

Už nikdy nechci předstírat.

Nestojí to za to.

Říkám si, že to je celkem paradox.

Předstírám jak můžu, ale přitom si říkám, že už nemůžu předstírat.

Už to totiž nezvládám.

Škola na hovno, situace doma na hovno, vztahy s lidma kolem taky v celku na hovno.

Ze školy odejdu. Nikdo mi v tom už nezabrání.

Z domu asi ještě neuteču. Ale něco s tim udělat musim.

Vztahy s lidma? Od těch zlých asi uteču. Respektive bych si to tak přála.

Školu nezvládám, prý jsem neschopná a nemám šanci zvládnout příští rok. Zklamala jsem. Přitom jsem přece tak moc nadaná. Asi jsi si tati lhal. Taková ta zoufalá lež to byla, když jsi říkal, že na jazyky mám talent. Chtěl jsi si do hlavy nacpat, že by tvoje dcera mohla mít talent alespoň na něco, když jí tolik věcí nejde. Promiň. Zklamala jsem tebe, i učitelé. Jen teď nevím čí je to chyba. Jestli moje, tvoje, nebo učitelů. Ale všichni říkate, že moje. Tak asi moje.

Rodina? Do háje otče. Zakážeš mi po týdnu a půl trápení spát u kamarádky, protože prý se potřebujem sklidnit doma. Dokonce jsi mi slíbil, že se pokusíš být doma milý. Sotva otevřu dveře, už na mě křičíš, jestli jsem normální, když jdu takhle ven. Měla jsem tati triko, svetr a bundu. Přeješ si i šálu a rukavice? Dobře. Tohle nepřijemné uvítání bych byla schopná zkousnout, ale to, že když vejdu do svého pokoje, tak uvidím néco hrozného, to jsem opravdu nečekala. Neuvěříš, jaké jsem měla pocity, když jsem vešla. Míchal se ve mně vztek, zlost a nenávist. Víš co jsi mi udělal? Už jsem byla celkem v pohodě, ale způsobil jsi 30-ti minutový rek. Brečela jsem zoufalstvím. Možná jsem přecitlivělá. A možná psychopat. Ale vysypat dítěti odpadkový koš do postele taky není normální. Takže to mám mít po kom. Ano, čtete správně. V mé posteli byl vysypaný můj odpadkový koš. Na posteli. Odpadkový koš. A kde je ten slib, že se budeš snažit být milý? Takhle to začíná? To asi bude velmi přijemný večer.

A teď ke vztahům. Přestaňte mě prosím do háje rodiče tlačit do nepřijemných vztahů. Mám sestřenici. Anorektička? Rozváděj se jí rodiče? Jak často na mě byla milá? Vždycky se jen vychloubala a snažila se mi dokázat, že je lepší. Měla v desíti letech kluka a nesměla mi to prý říct, abych nežárlila. Promiň děvče, ve desíti jsem si ještě hrála s panenkama. Kluci mi byli uplně fuk. Taky mi nesměla říct, že cvičí. Abych nežárlila, že necvičim a jsem pořád tlustá. Skvěle se to poslouchalo. Obzvlášť, když jsem musela se sportem přestat kvůli špatným kotníkům, které následně společně se mnou skončili na operačním sále. Děkuju za podporu sestřenice. A teď si s tebou mám jít v pohodě sednout na kafe? Popovídat si o tom jak ti je? Když já sama těžko ovládám svůj stav? Jo. Rodiče mi to skvěle naplánovali. Děkuju.

A teď k tomu jak mi je v celku. Jak mi je? Myslim, že o tom může napovídat moje rozmazaná řasenka po celém obličeji a zarudlé oči. Brečela jsem a teď? Potlačuju smutek a pomalu se začínám cítit prázdná. Jestli je lepší smutek a deprese, nebo prázdnota a deprese to fakt nevím. Vím jen to, že se musím pořádně ovládat, aby to neskončilo dneska hloupostí. Nepotřebuju mít ulepený obličej od slz a ruce od krve. Ne. To nechci. Ale bude mě to stát docela dost vůle. Snad to zvládnu. Můžete mi jen držet palce.

Jestli chcete dejte vote, nebo to okomentujte. Možná se někdy cítíte podobně. Nebo jsem v tom možná sama... nenávidím tenhleten den, týden, měsíc, rok, tenhle život je pro mě v tuhle chvíli na nic. Vím, že je to troufalý říkat a že se zítra budu cítit asi jinak. Ale teď se cítím takhle.

Mějte se rádi a nevytvářejte si zbytečné problémy. To se mi to píše, ale sama to splnit neumim.

Nikdy na nic nebudete sami, jestli se potřebujete svěřit, klidně mi napište a já ráda pomůžu.