Tak moc to bolí. Nechci bydlet tady. Radši bych spala i v lese.... Jenom nekoukat na ty strhaný tváře lidí, který tu pro mě celý život jsou... Jediný co dokážu je brečet. Nic jinýho neumim. Jen fňukat a brečet. Stěžovat si na svůj život a nic nedělat. A to mě dohnalo tak, že teď přišla věc, kterou i kdybych ji sebevíc chtěla změnit, nemám jak, protože tohle já neumim. A bolí to. Protože je to něco, co ubližuje. Můžu si za to sama asi... Dohnala mě moje lenost a sebelítost tak, že sem neviděla co se kolem mě děje a nevšimla jsem si toho dřív... A teď chci umřít, nebo se odstěhovat. Doma to o velikonocích nezvládnu. Chci odjet někam daleko. Prosím. Moc moc moc prosím. Tak moc se o bráchu bojim. Já nechci aby se mu něco stalo, nechci aby byl nemocnej, nechci aby měl deprese, nechci aby pomalu umíral, nechci už vidět tmu v jeho očích, nechci aby byl hospitalizovanej v Motole na oddělení s poruchou přijmu potravy... Chci aby byl živej a zdravej tak jako dřív. Chci aby se všechno odehrálo znovu. Celej můj život. Všechno bych změnila. Slibuju. Pane Bože prosím. Ať je tohle jenom zlej sen.... A ten hroznej paradox, že prožívám tohle a lidem kolem tvrdim, že se mám fajn, jenom protože je nechci zatěžovat. Hraju si na někoho, kym nejsem. Hraju si na šťastnou. Jsem tak falešná, jako prsa Pamely.
ČTEŠ
Myšlenky života
Novela Juvenil"Občas jediný co potřebuju, je dlouhý objetí od milované osoby" Random myšlenky holky v depresích. Nečekejte nic záživnýho, jen si sepisuju myšlenky a vydávám je.... Jestli se v tom někdo najde, tak mi klidně napište... Budou to krátky příběhy obča...
