Když přemýšlíte při playlistu, kterej se jmenuje po zvířeti, které se zrodí z prachu a víte proč se tak jmenuje, nenaplní vás to. Můj playlist se jmenuje Fénix. Je to vlastně playlist, co vytvořil můj bráška.... Vytvořil ho pro svojí holku, když se spolu dali podruhý dohromady. Zjistila jsem to před půl hodinou.... nikdy jsem za tím jménem nehledala nějaký důvod. Ale přišel. Zjistila jsem ho aniž bych chtěla. Byl poskládán ve velkém zmatku, ve velké melancholii.
Taky se cítím teď zmatená... jak kdyby mě ta hudba ovlivnila a vyprázdnila. Necítím radost, ani smutek. Prázdnotu, ale zároveň hrozný zmatek. Všechno kolem mě plyne pomalu jako když se začíná vařit voda a bublinky pomalu vyplouvají napovrch. Ale zároveň je to pocit, kdy všechno uhání rychlostí podzimního větru, který se prohání po polích a vesnicích a městech, se záměrem rozcuchat děvčatům jejich upravené vlasy. Jsou to oxymorony. Jak to může plynout pomalu jak vařící se voda a zároveň ubíhat jako vítr honíci se po polích, vsenicích, městech?
Cítili jste se taky někdy prázdní? Tak, že nemáte chuť nic dělat? Ani jíst? Ani koukat na filmy? Jen prostě ležet... a kolikrát ani nedýchat. Tak se cítím teď já.
Můj bratr jel na akutní psychiatrickou pomoc. Možná byste si řekli, že to beru moc vážně, ale věřte mi. Taky byste se strachovali o někoho, koho milujete, kdo je vaším vzorem a největší podporou. Chci aby byl jako dřív...
V noci jsem nespala. Četla jsem si anglickou knížku od Zoelly "girl online". Přes tu knížku se mi nešlo asi rok prokousat. Prvních 5 stran pro mě bylo utrpení, protože jsem nerozumněla všem těm výrazům. Dneska v noci jsem dala 150 stránek. Nevim jak? Kolikrát jsem si musela půl stránky číst 3x, protože jsem už jen četla a nevnímala děj. Taky jsem provolala asi 4 hodiny přes facebook s lidma, který neznám. Kamarád měl chlastačku a probíhaly tam nějaké videohovory. Poznala jsem skupinu 8 poměrně fajn kluků. Pár z nich dost uchylnejch, ale pili, nemůžu je obviňovat. Bylo to určitý uvolnění, protože jsem sama věděla, že bych neusla. V 7:30 zjevně přišel můj čas a já poprvý za tuhle noc zavřela víčka na déle, než na 3 sekundy. Dala jsem si asi hodinu a půl spánku.
Měla bych vařit oběd, ale jak říkám, nechce se mi jíst. Nechci přijímat kalorie. To pochází z mé nevyrovnanosti. Nemám se ráda. Prožila jsem téměř půl roku společně s anou. Už je to dlouho, ale občas mám chuť se k tomu vracet. Obzvlášť když vidim, jak vypadám. Když sem volala, tak kluci kladli nadržený otázky a já sem si přišla hrozně špatně. Vduchu jsem si říkala, že mě nesmí ani jeden z nich vidět, dokud nebudu mít o 20 kilo míň. Nebo alespoň o 10.... Ono to zní hrozně lehce. Ale já chci pryč ty tuky a ne svaly, který nepředvídatelně nějaký mám.... A vim moc dobře, že anou jdou dolu jen svaly a až potom tuky. Takže bych měla jít běhat a jíst normalně. Ale nemám náladu. Na nic nemám náladu. Jen psát a spát.
Můj brácha zhubnul. Chtěla bych být taky tak hubená. Řeknete si, že jsem debil, protože on zhubnul, protože je nemocnej. A já nechci být nemocná, ale chci být hubená. Ana nic nevyřeší. Holky je to sračka. Věřte mi, že ten výraz nepoužívám ráda, ale je to hnus. Zkazilo mi to moje 14. narozeniny, moje 14. Vánoce, můj 14. novej rok, moje hory, mojí školu, mojí psychiku a i tu trošku mě, co sem se měla ráda. Pomalu se to vrací do normálu. Už rok... A pořád to neni dobrý. Jestli se řežu? Je to ubohý, ale dělala jsem to. Uznávám, že je to hloupost. A nedělejte to. Vim, že jizvy na mých stehnech už se nezahojí. Používám na to olej na jiizvy, ale nepomáhá nic. Bojim se chodit do bazénu, poněvadž by si toho mohl někdo všimnout a to opravdu nechci. Stydim se za to.
Slyšela jsem o projektu, kde žena zadarmo tetovala zjizvený ruce lidí, co se v životě řezali.
Dobrá to žena.
Co si myslíte vy? Řežete se? Zkusili jste anu? Cítíte se někdy prázdní tak jako schránka, kterou někdo vykradl a nechal ji otevřenou? Zkuste mi to napsat, třeba se vám uleví. Mně se uleví většinou když to napíšu. Cítím se potom trochu lépe. Tak klidně mi pište i do zpráv.... Mám vás všechny moc ráda, pokuste se být šťastní a nedělat blbosti.
ČTEŠ
Myšlenky života
Ficção Adolescente"Občas jediný co potřebuju, je dlouhý objetí od milované osoby" Random myšlenky holky v depresích. Nečekejte nic záživnýho, jen si sepisuju myšlenky a vydávám je.... Jestli se v tom někdo najde, tak mi klidně napište... Budou to krátky příběhy obča...