Myšlenky života

10. Panika?

Panická porucha.

Panická porucha je psychická porucha charakterizována opakovanými záchvaty intenzivního strachu a vnitřní nepohody, které vznikají náhle bez zjevné příčiny. Během několika málo minut dosahují maxima a trvají zpravidla několik minut. Takovým epizodám nebo záchvatům se říká panická ataka.

Takhle tomu říká wikipedie, jak tomu říkáte vy, to nevím.

Každopádně já tomu říkám utrpení.

Je to něco, co člověka dokáže omezit a totálně znemožnit.

Chodím na sbor. Jsem jedna z 22. Na zkouškách nás je většinou tak polovina, takže 11. Dneska jsem měla zkoušku a zkoušeli jsme na školní slavnost, která se koná za 2 týdny. Sbor mě fakt baví. Mám ráda hudbu. Mám ráda něco cítit hluboce. Ty přijemný pocity, co cítím, když nechám svůj hlas znít jsou skvělý. Když jsem sama tak si vyřvávám Jailhouse Rock od Elvise.

Když jsem mezi lidma, tak mi dělá problém zpívat hlasitě. Ale když si pískám někde v rohu se sborem, cítím se dobře a poslouchám čistý hlásky ostatních. Ne, že bych zpívala nějak hrozně špatně a potichu, ale mezi lidma prostě ne. To se mi zlomí hlas a moje hlasivky se klepou strachy.

Dneska ale přišla chvíle, kdy jsem se chtěla propadnout. Zpíváme nádhernou latinskou písničku. A paní profesorka se rozhodla, že budeme zpívat samostatně po dvoutaktí. Pujde to popořadě a první jsem měla začít já.

Když jsem slyšela "začne Bětka" věděla jsem, že už není úniku. Že budu muset zpívat. Ihned jsem cítila rychlost mého srdce. To jak se mi stáhl krk a já nemohla vydat hlásku. Klepala bych se jak starej autobus, kdybych si tak hrozně neryla nehty do ruky. S tímhle jsem se klepala jenom jak starý auto.

Cítila jsem, jak na mě padly oči všech okolo a jak čekali kdy začnu zpívat. Už jsem cítila obrovský chaos v hlavě a přestávala jsem čistě vidět. Viděla jsem rozmazaně. Klepání ruky a ten zvuk co vydával klepající papír mi moc nepomohl. "Ne. Prosím ne." Vypadlo ze mě. "Musíš zpívat. Šup neboj se, první dva takty tam dej."

Cítila jsem, že se už dlouho neudržim na nohou. Můj vnitřní hlas na mě křičel "vidíš? Vidíš jak jsi nesebevědomá? Takhle tě to ponižuje. Ponížila jsi se totálně před celou třídou. Kouká na tebe kluk, se kterým ses začala bavit ani ne před týdnem. Kluk, jehož moudrost a smýšlení obdivuješ už nějakou dobu. Jeho vyrovnanost. Jeho čistej hlas. Jak tajně posloucháš, když jeho prsty dopadají na klávesy klavíru. Jak kladívka narážejí do strun a vydávají tu skvělou melodii. On tak sebevědomej. S takovým hudebním sluchem. On teď na tebe civí a určitě si myslí, jak neschopná jsi. Bravo slečno"

Učitelce to po chvíli došlo, tak začala zpívat jiná slečna. Pokračovalo to dvě kola. Vynechala mě a zpíval někdo jiný. Třetí už jsem musela zpívat také.  Tiše s roztřeseným hlasem ze mě vyšlo blabla a po dvou slovech se můj hlas naprosto zlomil a já věděla, že tohle všichni čekali. Všichni věděli, že to takhle dopadne. 

Moje tělo se klepalo čím dál tim víc. Cítila jsem slzy v očích a ten pocit, když potřebuješ dýchat, ale na plicích ti leží obří duchna také napřestával. Věděla jsem, že to nevydržim. Že zešílim.

Po dozpívání písničky jsme si mohli sednout. Moje ruka ihned vystřelila nahoru s prosbou, jestli si nemůžu odskočit. Reakci učitelky jsem nečekala. "Určitě můžeš, ale jsi hrozně zelená. Je ti dobře? Nemám s tebou někoho poslat?"

Opět na mě koukalo 11 párů očí a vypalovaly mi díru do hlavy. V tu chvíli jsem věděla jedinou věc. Bylo to to, že musim zmizet. A sama. Bez nikoho někam utéct a tam se uklidnit. Zakývala jsem hlavou, že jsem v pořádku a rychle jsem vyběhla ze třídy.

Slzy mi stékaly po tváři při otvírání nejvzdálenější kabinky se zrcadlem. Po ujištění, že je zamčeno jsem přešla k umyvadlu a podívala jsem se na sebe. Potřebovala jsem být sama. Byla jsem sama. Tak jaktože mi nebylo lépe? Koukala jsem do zrcadla a slzy nechávala volně téct po tvářích. Můj prázdný výraz v zrcadle vypadal příšerně. Rty se mi klepaly, to málo řasneky, co jsem měla od rána na očích mi stékalo společně se slzami a zbarvovalo moje tváře do černa.

Cítila jsem se poraženě. Jako obvykle jsem to vzdala. Moje myšlenky mě přemohly. Moje svědomí mě dokázalo dostat do situace, ve které jsem byla bezmocná. Nebrečela jsem kvůli tomu, že jsem se styděla. Taková nejsem. Neni nic špatnýho takovým člověkem být... Ale jsem člověk co většinou brečí pro důvod. Tentokrát ten důvod byl pocit poražení. Brečela jsem protože nemám sebevědomí. Čeho si na sobě vážim? Očí. Když blýskají radostí. Ale to nedělají moc často.

Opět mě to přesvědčilo v tom, že jsem malý človíček, co nedokáže zvednout bradu a mluvit.

Jsem ubohá.
Neskutečně citlivá.
Hloupá.
Zbytečná.
Zbytečně se stresuju.

Nevím, jestli je tohleto panický záchvat. Panická ataka. Ale je to pěkně špatnej pocit. Když víte, že jste si den pokazili. Že vás doma čeká učení a rodiče, co přijdou z třídních schůzek. Další řev. Křik. Zbytečný nepřijemnosti.

Ten pocit, když se váš život hroutí a vy s tim nic nemůžete dělat.

To je tak ubíjející a ponížující.

Přeju hezký týden.