Myšlenky života

9. Kolotoč

Když si člověk už přijde, že všechno kolem něj se dostává do normálu, tak kolotočář otočí klíčkem, aby se jízda zase zopakovala. Můj kolotočář je zjevně otáčení toho kolotoče tak fascinovaný, že nikdy nenechá kolotoč jen tak zastavit, ale při přibrždení už můj kůň na kolotoči dostává další impuls k vyluzování těch otravných zvuků, které jsou schopny se šířit celou hlavou a zničit veškeré pozitivní myšlenky.

Chápete tohle přirovnání? Jestli ne, můžu vám dát spoustu dalších.

Je to jako bych chodila každý den v týdnu do školy a ve škole jen seděla, nedávala pozor a koukala do zdi. Tenhle zbytečný proces by se opakoval neustále a neustále. Pořád by to bylo "Bětka jde do školy", "Bětka je ve škole", "Bětka jde ze školy"... Nikdy bych se nic nenaučila a hlavou by mi proudily prázdné myšlenky a křik na mě až příliš uřvané fyzikářky.

Nebo třeba je to jako když jedete autobusem z místa A do místa B. A když chcete v místě B vystupovat, tak řidič neotevře dveře. Vy máte šanci vystoupit zastávku předem, nebo o zastávku později. Řekněme, že když bych chtěla vystoupit o zastávku dřív, tak budu muset jít po silnici bez chodníku, kde je velká možnost, že by mě srazilo auto a já bych zemřela. Zastávka po je zase velmi špatně situovaná a musela bych jít přes les 3 kilometry. Přes hustý les. Tam by mě mohl nabrat divočák, úchyl, nebo by mě třeba střelil myslivec. Není šance jít bezpečně. A proto radši budu sedět v autobuse a budu jezdit tam a zpátky, než abych riskovala svůj život. A když už se rozhodnu vystoupit o zastávku dřív, tak se autobus rozbije a já nemůžu vystoupit, protože ty dveře prostě nejdou otevřít. A tak tam budu zase jen nečinně sedět a koukat do prázdna. A bude mě otravovat to, jak si řidič píská melodii z rádia.

Nebo je to jako když bloudíte lesem a neustále se vracíte na to samé místo, odkud se vždy ale vydáte jinou cestou. Každá cestička vás vyplivne zpátky na místo, odkud si nevíte rady. Ptáte se náhodného pocestného na cestu, ale on vám neporadí. Otočí se k vám zády a ignoruje vaše otázky. A tak to po pár hodinách vzdáte a lehnete si na mýtinku, kterou už znáte lépe, než váš pokoj. Budete ležet v čerstvé vonící trávě. Užívat si chvíli toho klidu a potom přijde bouřka. Teď jste mokří a klepete se zimou. A opět musíte jít hledat cestu domů.

Všechno co jsem napsala je popisování určitého kolotoče snad všemi způsoby, co to jde. Ale vždy tam je ten stejný bod, ve kterém dojde ke zklamání. Kdy to musíte začít celé znova opakovat, nebo to zoufale vzdáte.

A to jsou moje pocity. Člověk je na chvíli šťastný z toho, že rodina už je v pohodě, že na něj už nikdo nekřičí, ale že se na něj všichni usmívají a potom přijde ta nehoda, kdy autobus přejede vaší zastávku, nebo čas bouřky, nebo obyčejná fascinace chlapem od kolotoče, který vás jednoduše zastaví. Shodí vás na zem.

Cítíte, že všechno to chození do školy každej den a nevnímání učitelky bylo zbytečné. To jste ani do té školy chodit nemuseli. Že hledání cestičky taky bylo zbytečné, protože jste stejně nenašli cestu domu. Že pokus o to slézt z toho lesklého plastového koně byl naprosto bez výsledku, protože se kolotoč rychle zase rozjel. Že to rozhodování a přemlouvání se, abyste vystoupili a nebáli se toho, co vás čeká bylo naprosto neplodné a hloupé.

Zjistíte, že váš život je jen o promarněných chvílích, kvůli kterým nemůžete z onoho oběhu vykročit. Když máte možnost vystoupit a nevystoupíte v tu chvíli, tak opustit situaci už bude jen náročnější a náročnější.

Kdyby někdo chtěl vědět, co přesně se doma děje... Brácha neni vůbec lepší, spíš naopak. Situace ve škole? Táta mě kvůli škole nechce nikam pouštět. Ester a Jiří? Mám je pořád v hlavě a snažim se přesvědčit mozek, že Jiří za nic nemůže a strůjcem všeho je Ester. A to celé mi ztěžuje moje nenávist k sobě samé. Snažim se měnit, být jiným člověkem. Jíst zdravěji a míň. Trochu víc se pohybovat. Přemýšlet jiným způsobem. Nechovat se tak hrozně dětinsky. Jenže se to příčí s tím, že taková prostě jsem a asi i budu. A nechci se přetvářet a dělat ze sebe jinýho člověka. To nechci.