Myšlenky života

11. Sama

Znáte ten pocit, kdy cítíte, jakoby svět byl proti vám? Pocit, že vás nikdo nezná, pocit, že jste na všechno sami. Pocit, že vám nikdo nemůže pomoci, protože vy pomoc přece nepotřebujete. Nezasloužíte si jí. Jsem hloupá, jsem tlustá, jsem nechutná, sebestředná, nejsem dokonalá, jsem závistivá a soudivá. Jsem cholerik, nejsem někdo, kdo by si zasloužil nějakou pomoc. Jsem jeden nedůležitý člověk. Neschopný a žijící v poměrném blahobytu. Není nic co by mi chybělo. Mám přece skvělý bydlení, prestižní školu, rodinu, otce manažera. Jenže když se podíváte blíž, vidíte, že nic z tohohle není ideální. Řekněme si, co v dnešním světě je ideální...? Bydlení? I když je to barák, tak já spokojená nejsem. Je prostorný a jsou tu zbytečnosti. Občas zbytečné vyhazování peněz. Můj pokoj není vůbec příjemný. Mám prasklou postel a kvůli tomu se mi horší záda. Prestižní škola? Myslím tím ten gympl na který chodím. Prestižní, soukromý, dokonalý. Hra na dokonalost, která je všude ( i v mé rodině) ovládla celý svět. Mí dokonalí zabezpečení spolužáci, co znají většinou jen peníze. Láska k druhé osobě jim nic moc neříká. Nejsem na té škole spokojená, ale pocházím z rodiny, kde je ode mě očekáváno, že budu úspěšná a budu své talenty rozvíjet. Nejsem ale člověk, co bude zapadat. Lidi kolem musí pochopit, že jsem jiná. Nepotřebuju kopu peněz. I když velký barák ve Vegas zní hezky, co bych z toho měla. Nepotřebuju každý týden nové boty, nebo šaty. Nakupování ráda nemám, protože ty pohledy do zrcadla a pocit, že mi to zase není je hroznej. Tak skličující a obtěžující. Moje rodina? Zvenku dokonalá, zevnitř docela rozložená. Četli jste už tolik o mé rodině. Nemocný brácha, otec cholerik a milující dokonalost. Máma sice skvělá, ale s tátou je to combo. Sestra pichlavá a často nepříjemná. Vypadá teď moje rodina dokonale? Je to pořád to éňo ňůňo "to je ta slušná rodina, co je dobře zabezpečená"? Ne. Není to tak ani trochu. Rodiče nás odjakživa učili to, že na penězích nezáleží. Možná si teď říkáte "holčino, sereš si do huby, před chvílí jsi mluvila o prestižní škole" jasně.. rodiče mi to zaplatí, ale nedají mi peníze na šaty, značkové oblečení se u nás nezná a když jsem si chtěla koupit teď tři kusy (velmi hezkého) spodního prádla za 350,- , musela jsem si to doplatit. Oblečení a vzhled není to, na co se vždy dává důraz. Ale prestižní škola ze mě udělá úspěšného člověka. Nejsme dokonalá rodina.

Byla jsem na jednom křesťanském táboře. Před týdnem. Přišla jsem na to, že když jsem si myslela, že naše nejbližší rodina je v pořádku, tak jsem se mýlila. Znám tohleto jako normu. I přesto, že nejsem s naším životem spokojená, říkám si že spoustu rodin je na tom mnohem hůř. Ale všichni v mé skupině (kromě snad dvou - z 12) říkali, že jejich rodina je skvělá. Nekřičí se. Většinou spolu rodiče vychází. Dokáží se udobřit. A tak. V tu chvíli mi došlo, že naše rodinu je na tom ještě hůř, než jsem si myslela. A horší je to, že to co se děje u nás, jsem brala jako normální. Jako něco, co je v podstatě v pohodě.

Každopádně zpátky k tématu.

Teď se cítím naprosto sama. Chtěla bych být zavřená v pokoji a do konce života nic nejíst a nepít. Jenom ležet na posteli a nehýbat se. Můj táta, sestra, máma... nikdo z nich neví jaká jsem. Děsí mě to. Nikdo neví o depresích. O řezání. O mých trápeních. "Bětko ty jsi tak pozitivní", "tvůj neustálý úsměv mi dodává sílu", "jak to děláš, že jsi tak pozitivní?", "závidím ti, že všude tak lehce zapadneš", "jsi hustá, jak komunikuješ a mají tě všichni rádi". Ne přátelé. Takhle to nikdy nebylo. Můj úsměv co dodává sílu? Jasně, mám světlé chvíle, kdy se neuvěřitelně směju a jsem plná energie, ale vždycky se někam ta energie vytratí. Jsem najednou prázdná a sílu nemám sama. A v těchto chvílích mi to lidi stále říkají. Jak můj úsměv je plný upřímnosti. Ta moje falešná "upřímná" maska.

Jak dělám to, že jsem stále pozitivní? Jak dělám to, že pořád myslím na to, jak jsem tlustá a neschopná. Pozitivní? Co to je? Sama lidem kolem tvrdím, jak všechno bude v pořádku. Přitom sama vím, že nebude. Nikdy už to nebude v pořádku. Jsem negativní, protože jsem to já. Ta tlustá a neschopná.

Všude zapadnu? Opravdu? Že to tak necítím. Cítím se úplně mimo všechny kruhy. Cítím se často jako Margo z papírových měst. Tak mimo. Zamyšleně. Bláznivě. Šíleně. Nezapadám. Směju se s tou nejoblíbenější skupinkou, ale nepatřím mezi ně. Nemám žádnou svojí skupinu. Všude jsem ta navíc. Mám určité kamarády jednotlivce. Ale nezapadám. Většinou nikdy. Lidi ke mně mají neutrální, nebo negativní vztah. Nejsem ta oblíbená. Nikdy jsem nebyla. A nikdy nebudu.

Bude ze mně navždy ten podivín, co je nezajímavý, naprosto mimo a prostě ten, co je divný.

Seznamte se, to jsem já. Zdravíčko