Reborn /Dramione

Prolog

*Draco*

"Draco Malfoy" vyzval mě moudrý klobouk. Věděl jsem, že patřím do Zmijozelu, jako otec, ale i tak jsem si nebyl jistý zda to moudrý klobouk ví také. 

"Zmijozel" vykřikl a já se za potlesku usadil ke stolu, patřícímu Zmijozelu. 

"Ty mudlovská šmejdko!" byl jsem znechucený. Ona. Otravná, do všeho strkající nos Grangerová. 

"Otec a já jsme se vsadili. Tvrdím, že v tom turnaji nepřežiješ ani deset minut. Otec nesouhlasí. Myslí, že nepřežiješ ani pět." s ironickým úšklebkem, jsem se podíval na skvělého a dokonalého Pottera. 

"Vy mi chcete pomoci? Vy to nechápete. Musím to udělat. Musím vás zabít. Jinak on zabije mě." v ten okamžik, jsem se cítil vyvolený, důležitý, zaúkolovaný samotným pánem zla. Jaká chyba.

"Do hajzlu" zaklel jsem Vzbudil jsem se celý spocený a ač to nerad připouštím tak i vyděšený. Byl jsem po ranní směně u Sv. Munga. Je to už téměř pět let, co jsem opustil to místo. Bradavice. Na tom místě jsem málem umřel. Někteří  se po válce vrátili do školy, dokončit poslední ročník, ale já na to neměl. Vracet se na místo, které jsem svou blbostí málem zničil. Svým strachem. Bydlím sám celé ty roky. Stal se ze mne ještě větší samotář, než jsem kdy byl. Otce zavřeli do Azkabanu a dostal polibek od mozkomora. Často jsem přemýšlel, zda mne měl opravdu rád nebo zda jsem byl jen věc, která mu zabírá prostor v Malfoy Manor.

 Přemístil jsem se k nejbližší hospodě, kde bych se mohl napít. Hned jak jsem vešel tak jsem si objednal ohnivou whisky. Opíjet se, to mi jde nejlíp. V poslední době je to má téměř denní rutina. Postavit se k tomu čelně nedokážu. Bojím se, že to nezvládnu.

* Hermiona*

"Přestaň na mě křičet! Nejsem tvoje služka, abych tady chodila a uklízela tvůj bordel.!" byla jsem tak neskutečně vytočená. Dřív jsem Rona milovala a asi ho stále svým způsobem miluji, ale poslední dobou je s ním k nevydržení. Přišel o práci a veškerý vztek si vylévá na mě. 

"Odcházím do práce. Máš dvě možnosti. Buďto se dáš urychleně dohromady nebo je konec. Až přijdu z práce tak chci znát odpověď. " Otočila jsem se na podpatku a odešla na ministerstvo. Den na ministerstvu kouzel je chaotický. Občas na mne ve volné chvíli dolehne splín a uvědomím si kolik jsem toho ztratila. A když ne já, tak lidé na kterých mi záleželo. Harry s Ginny jsou šťastní a mají na cestě prvního potomka. Když se mě posledně Ginny zeptala, zda někdy budu mít děti já, tak jsem nevěděla co říct. I Ginny viděla jak Ronald vypadá a věděla, že tohle už moc dlouho neustojím.

Po návratu domů, jsem zjistila, že dům je prázdný. Na stole byl vzkaz od Rona. Bála jsem se co tam je, ale nejspíš jsem to někde uvnitř věděla.

"Milá Hermiono. Oba dobře vidíme, že to neklape. Odcházím...ne z důvodu, že bych tě nemiloval, ale protože ti ubližuji. Nevím, zda se někdy vrátím, ale potřebuji si dát do pořádku priority. Tím nechci říct, že nejsi prirota, ale snad to pochopíš. A pamatuj si jedno- Život není pohádka, ale na každou princeznu čeká princ. Nečekej na mě. Miluju tě. Ron" poslední věty už jsem dočítala se slzami v očích. 

"Zbabělče!!!!" zakřičela jsem na celý dům. Vzala jsem hůlku a přemístila se na místo, kam by správně neměli úřednice jako já, vůbec chodit. Do hospody.

"Jednu ohnivou whisky, prosím." usmála jsem se zdvořile na slečnu za barem. Ta mi ji podala a já se mohla utápět v depresích. Když jsem měla v plánu objednat si dalšího panáka, tak jsem si všimla, že barmanka celá červená kouká někam do rohu. Otočila jsem se a spatřila ho. Malfoy. Mrkl na slečnu a té se div nepodlomila kolena. Po nějaké chvíli jsem zamávala na slečnu, přišla ke mě a vypadala, že omdlí.

" On se vám líbí?" zeptala jsem se na rovinu. Vypadala, tak jsem předpokládala. Zaskočeně. 

" No...ehm...víte...jo, hrozně moc, ale nejsem si jistá, zda by se mnou vůbec mluvil." vyhrkla rychle. Byla krásná a já se rozhodla zlepšit si náladu. 

"Domluvím vám rande. Znám ho." oznámila jsem jí a vydala jsem se směrem,, kde seděl Draco.

" Malfoy. Sám a opuštěný." řekla jsem se značnou dávkou jízlivosti v hlase. Draco se podíval mým směrem a usmál se tak, jak to zvládne jenom lstivý had. 

" Ale, ale snad tady nemáme popíjející mudlovskou šmejdku. " vrátil mi to v plné parádě. Naposledy jsem tuhle nadávku slyšela ještě v Bradavicích. Do očí se mi nahrnuli slzy a já nevěděla co mu odpovědět. 

" Té slečně za barem se líbíš, ale bojí se tě oslovit. Sice nechápu co se jí na tobě líbí, ale budiž."

Ale dobře víš co se jí líbí. Ten vzácný úsměv, bouřkové oči, ostré rysy. ozvalo se moje podvědomí. Rychle jsem takové myšlenky zahnala někam do koutku mysli. Odešla jsem na bar, kde jsem zaplatila. Ještě několik hodin jsem bloudila, prázdným Londýnem. Stejně bych nespala, tak je to jedno. 

Když jsem přišla domů, tak jsem se vykoupala a šla spát. To jsem ale netušila, že mě celý zbytek noci budou pronásledovat noční můry z let minulých.

Takže aloha. Tohle je moje první povídka, ze světa HP a celkově první Fan fikce. Jen pevně doufám, že se vám kapitola bude líbil a budete stát o pokračování.