Reborn /Dramione

5. kapitola

Pusťte si k tomu toto. Měla jsem to puštěné, když jsem psala.

"Kdo je tu ?" zeptala jsem se. Snažila jsem se znít nebojácně, ale hlas se mi klepal. Z ničeho nic se z křesla zvedla postava. Zrzavé vlasy, široká ramena a špinavý hábit. Málem se mi zastavilo srdce. Vždyť je to teprve pár dnů.

.

.

.

"Rone?" zeptala jsem se. Chtěla jsem v ten okamžik umřít. Proč se vracel tak brzy? Měla bych být ráda, že tu je, ale nejsem. Nestihla jsem si zvyknout na prázdný dům a on se vrátí?

"Hermiono." otočila se ona postava. Počkat to není Ron. Byl to Ronův nejstarší brácha. Bill.

"Oh...ahoj Bille. Myslela jsem, že jsi Ron. Co potřebuješ? Neměl by jsi být s Fleur? "Na mém hlase bylo znát, že mám na krajíčku.

"No, víš...Fleur ví, že jsem tady. Pojď se mnou. Myslím, že by jsi tam měla být." řekl smutně. Začínala jsem se bát, proč je vlastně v mém domě. Oči měl podlité krví, takže jsem měla pocit, že brečel.

"Proč?" mám vrozené být podezíravá a to se nezměnilo ani teď.

"Prostě pojď. Pochopíš na místě." šla jsem tedy za Billem, ten mě chytil za ruku a během vteřiny jsme stáli na nádherné louce. Všude kvetli květiny. Vypadalo to velmi poklidné místo, kdybych za zády neslyšela křik. Prudce jsem se otočila a v tom okamžiku jsem měla kolem krku plačící Ginny a hned za ní brečícího Harryho. 

"Co se...co se stalo?" hladila jsem Ginny po zádech a snažila jsem se být klidná, ale určitá intuice mi říkala, že vím co se stalo.

"On...on...on je" nedokázala to říct Ginny. Do očí se mi nahrnuly slzy. 

"Hermiono, pojď." chytil mě Harry za ruku a vedl mě k místu, kde stáli všichni Weasleovi. Slyšela jsem nářek Molly a Arthura. Ne to nemůže být pravda. Pomalu jsem šla k místu, kde se skláněla Molly. A v tom jsem ho uviděla. Bledší než obvykle, hledící někam do prázdna s úsměvem na rtech. Nedýchal. Jak? Proč? 

"Ne....ne to nemůže být pravda." řekla jsem si spíš pro sebe, protože nahlas jsem nebyla schopná mluvit. Zrak mi zamlžily slzy. Přede mnou leželo Ronovo mrtvé tělo. V tom se na mě podívala zespodu paní Weaslyová. Podlomila se mi kolena. Mé tělo se svévolně zhroutilo na to Ronovo. Ne to není pravda. Ron ne...ať byl jakýkoli byl to skvělý člověk. Ležela jsem mu na hrudníku, který se už nikdy nezvedne, už se nikdy nezasměje, nikdy mě nepožádá o pusu na dobrou noc, nikdy nenaletí některý z Georgových vtípků. Nechala jsem konečně průchod svým emocím. Bezvládně jsem ležela a brečela. Nevnímala jsem to co mi říkali lidé okolo mě. Hlavu jsem měla plnou vzpomínek.

"A ty jsi ? ptala jsem se zrzavého kluka v kupé. 

"Ron Weasley" řekl ten kluk s plnou pusou. Jak nechutné řekla jsem si.

"Těší mě." odpověděla jsem s notnou dávkou znechucení v hlase.

.

"Varuji tě Hermiono,nepouštěj tu zatracenou bestii k Prašivce,nebo ji proměním v RUKÁVNÍK." vyhrožoval Ron zatímco držel červíčka v podobě krysy v náruči.

"Je to kocour Ronalde,je to jeho přirozenost." bránila jsem svého mazlíka.

"Kocour??To ti nakukali?Mě teda připadá spíš jak chlupatý prase!" vracel mi to Ronald.