Reborn /Dramione

7. kapitola

*Hermiona*

Seděla jsem na posteli a nemohla přestat myslet na to, že ve vedlejší místnosti je Draco. Asi se za to budu nenávidět, ale pomocí kouzla jsem prohlídla skrz stěnu. Draco ležel na posteli, bez trička, jen v boxerkách. Musela jsem chtě nechtě uznat, že to byl pohled pro bohy. Nádhera, ale co mě zarazilo, byl jeho bolestný výraz na tváři. Po chvilce sebou začal házet ze strany na stranu a vykřikovat. Bohužel mnou použité kouzlo umožňuje pouze přes stěnu prohlédnou, ne slyšel zvuky. Slyšela jsem skrze stěnu, že něco křičí, ale nebylo mu rozumět. Ještě hodnou dobu jsem se na to koukala, dokud jsem si nevšimla, že pláče. Vzala jsem si na sebe župan a šla za ním. Až když jsem otevřela dvěře tak jsem slyšela co říká a píchlo mě u srce.

"Nesahej na ni. Hermiona za to nemůže. Já to nedokázal. Pane udělejte něco. Vždyť ona nic neudělala." následovala krátká odmlka, jako kdyby mu v té noční můře někdo odpovídal.

"Vy chcete vědět, proč jí nemá zabít? Protože...protože mi na ní záleží. Hodně. Možná víc než bych chtěl, ale je to tak, proto vás prosím pane, nezabíjejte jí." plakal, hrozně moc plakal a mě se nedařilo ho probudit.

"Neeeeeeee. Jak jsi mohla? Belatrix. Ty jsi taková... Crucio!!! Zabila jsi ji." křičel Draco přes celou místnost. Byla jsem zoufalá. Věděla jsem, že má noční můry, ale že v nich figuruji já jsem neměla tušení.

"Draco!! Prosím, probuď se. Já jsem tady." hladila jsem ho po tváři a doufala, že se probudí. Všimla jsem si, že se mu slabě pohnula víčka, pak prudce otevřel oči. Zjevně byl zmatený a nevěděl kde je.

"Mio" vydechl a objal mě. Byla jsem překvapená, ale objetí jsem mu obětovala.

"Vše je v pořádku. Já jsem tady a jsem v pohodě. Klid. " konejšivě jsem ho hladila po vlasech. Cítila jsem jak se klepe. Naše role se vyměnily.

"Ona tě zabila. Bez váhání tě zabila." zvládal říkat mezi vzlyky. Posadila jsem se vedle něj a vyslechla jsem si co se mu zdálo. Celou dobu se na mě nepodíval a koukal do deky.

"Byly jsme na Malfoy Manor. Toho dne, kdy vás chytili lapkové. Belatrix tě mučila, snažil jsem se zasáhnout, aby tě nechala být. Na kolenou jsem prosil pána zla, aby zasáhl, ale nezajímalo ho to. Ptal se mne proč by tě neměla zabít, řekl jsem mu, že mi na tobě záleží a to mu akorát dalo větší důvod tě zabít. Pokynul Belle a ta tě zabila, bez mrknutí oka. Byl jsem vyděšený a naštvaný a použil jsem kletbu, která se nepromíjí. Potom jsi mě vzbudila." konec svého vyprávění už říkal s větším klidem.

"Proč se ti zdálo o mě?" opravdu mě to zajímalo.

"Nevím. Ten pocit, když tě zabila do konce života nezapomenu." podíval se na mne těma bouřkovýma očima. Byl v nich smutek.

"oh..No já teda asi půjdu k sobě. " začala jsem se zvedat z postele.

"Mio? Nezůstala by jsi tu se mnou? Je mi trapné o to žádat, ale další podobnou noční můru bych sám už nezvládl. "

"No a jsi si jistý, že je to dobrý nápad? "

"Ano jsem." odpověděl s jistotou a poklepal na místo vedle sebe. Šla jsem si tedy lehnout k němu. Zezadu mne objal a během několika málo vteřin začal klidně oddechovat. Byl to neskutečně příjemný pocit. Netrvalo dlouho a také jsem usnula. Ani jeden neměl noční můry.

* Draco*

Když jsem se ráno probudil, tak ke mě Mia ležela čelem. Byla tak nádherná, klidná, jako kdyby se jí nikdy nic špatného nestalo, ale dobře jsem věděl, že to není pravda. Rozhodl jsem se, že jí udělám snídani, za to jak se ke mě v noci zachovala. Sešel jsem tedy schody a šel do kuchyně. Po chvilce pátrání byl tác nalezen, na něj jsem vyčaroval pečivo, nějaké uzeniny, marmeládu, máslo, kávu a džus. Nevěděl jsem co má ráda. Tác jsem odlevitoval do ložnice, kde spala a jemně jsem ji probudil. Hned po otevření očí se na mě usmála. Na to bych si zvykl.

"Dobré ráno záchranářko." koukala na mě a nevěděla co říct.

"Snídej!" řekl jsem možná až příliš prudce.

"Jo. Promiň. Vyspal jsi se dobře? Jak jsem si zvykla spát sama, tak jestli jsem se moc neroztahovala." smála se. Tak krásně.

"Jasně. Vyspal jsem se dobře. Líp než kdykoli dřív. Teď se nasnídej, ať to kafe nemáš studené." sedl jsem se vedle ní na postel a koukal jak snídá. Připadal jsem si jako uchyl, ale nemohl jsem si pomoct.

"Draco? Nechceš si pustit nějaký film?" navrhla. Bylo mi trapně.

"No víš..já jsem ještě nikdy žádný mudlovský film neviděl." koukala na mě a pak se rozesmála.

"Tak to máš co dohánět. A už vím, kterým filmem začneme. Pojď jdeme dolů." Hermiona seběhla schody a sedla si na gauč. Pomocí kouzla vyčarovala televizi. Tu už jsem za tu dobu co se pohybuji v mudlovském světě viděl. Sešel jsem schody a posadil se vedle ní. Pustila film, který se jmenoval Forest Gump. Měla se mnou neskutečnou trpělivost. Neustále jsem se jí na něco ptal. Celý den jsme proflákali na gauči a koukali na film.

"Myslím, že by jsi se měla ozvat Harrymu s Ginny. Hned. Víš co? Běž se oblíknout." řekl jsem a čekal co se bude dít. Seděla dál na gauči a smála se. Pomocí ů'hůlky jsem si přivolal z její skříně jeany a triko, svlékl jí a zase jsem ji oblékl. Dotáhl jsem ji ke krbu a ten jsem odblokoval. Pomocí letaxu jsme se přesunuli k Potterovým před dům.

"Proč jsi to udělal? Říkala jsem ti, že nechci nikoho vidět." křičela na mě a z očí jí šlehaly blesky.

"Protože se nemůžeš uzavřít před světem." byl jsem klidný, protože někde uvnitř věděla, že mám pravdu.

"Nechci." rozhodl jsem se s ní nepárat. Nemám na to nervy. Odtáhl jsem ji tedy ke dveřím a zaťukal. Otevřel nám Harry. Výraz v jeho tváři by se dal popsat jako směsice radosti a překvapení.

"Hermiono!" zařval, chytil ji kolem pasu a zvedl do vzduchu. Měl jsem pocit, jako kdybychom byli zpět v Bradavicích, ale já už nebyl nepřítel.

"Harry." Vydechla. Zjevně se jí ulevilo, že ho po tak dlouhé době viděla.

"Pojďte dál." vyzval nás Harry a my vstoupili. Šli jsme do obýváku. Ginny seděla zády k nám v otočném křesle. Otočila se směrem k nám a v náručí držela malé miminko. V tom okamžiku se Hermiona sesunula k zemi. Klečela a plakala. Sedl jsem si vedle ní.

"Ginny....kdy? Já.." snažila se mezi vzlyky mluvit.

"Hermiono, snažili jsme se tě kontaktovat, když Ginny rodila, ale na nic jsi nereagovala. Narodil se před čtrnácti dny. Jmenuje se James Sirius Potter. " řekla Ginny klidně. Hermiona se na ní ani nepodívala.

"Ginny, Harry...neskutečně mě to mrzí. Ronova smrt mi zamlžila úsudek a já se uzavřela před světem. Odpusťte mi prosím. " plakala tak moc. Zvedl jsem ji ze země a postrčil k Ginny. Ta se i s malým Jamesem zvedla z křesla. Podala ho Harrymu a skočila Mie kolem krku.

"Nikdo se na tebe nezlobí. Chápeme to. Chceš si ho pochovat?" Zeptala se jí Ginny. Hermiona lehce kývla. Harry jí tedy podal miminko. Byl tak malý a nádherný. Uvědomil jsem si, že bych časem také chtěl děti, ale kdo by je chtěl s takovým vyvrhelem jako já. Omluvil jsem se tedy a chtěl odejít.

"Draco, počkej. Chceš si ho také pochovat? " ptal se Harry. Podal mi Jamese. Držel jsem ho jako kdyby byl ze skla. Tak úžasný pocit. Harry si všiml jak mi po tváři teče jedna osaměla slza. Vrátil jsem mu tedy miminko a odešel, ale nebyla by to Hermiona, kdyby se zamnou nerozběhla.

Tentokrát lehce slabší díl. Možná dnes přidám ještě jeden. :* :)