Reborn /Dramione

16. kapitola

Pod kápí byl jeden z bývalých smrtijedů, kterého jsem vídával okolo Voldemorta. Už jen při myšlence na Voldemorta jsem měl husí kůži. Cítil jsem jak se z bederní páteře šíří až na zadní část krku.

"Tenhle život pro mne skončil. Jděte pryč. Nechci s tím mít nic společného." řekl jsem klidným hlasem, i když jsem se klepal jako osika. Za roky života s mým otcem jsem se naučil poměrně dobře lhát. Nemusel jsem lhát otci, ten když mi nevěřil, použil buďto kletbu nebo sérum pravdy. Nikdy se semnou nepáral. Naučil jsem se přesvědčivě lhát kvůli matce. Věděl jsem, že miluje mě i otce a nechtěl jsem, aby trpěla. Při vzpomínce na matku jsem cítil, jak mne začínají pálit oči od slz.

"Draco, ale je to tvá povinnost, vůči pánovi. Vzhledem k tomu, že jsi ženatý a očekáváš narození potomka, tak se rod Malfoyů může dostat opět na výsluní." Když ten srmtijed vyřkl, že se to týká i Hermiony a našeho malého, krve by se ve mě nedořezal. Měl jsem šílený strach.

"Má žena nemá nic společného s pánem zla a mé dítě už vůbec ne." hůlku jsem měl připravenou k útoku.

"Rozmysli si to. Věříme, že se rozhodneš správně. Pokud by ses však rozhodl se nepřidat na naši stranu....mohlo by to mít nemilou dohru," smrtijed se přemístil a já stál jako přimazený. Nakonec jsem se opět rozběhl, ale směrem domů.

Uběhlo pár klidných týdnů.

Hermiona ležela na posteli. Mračila se a já jsem věděl, že se jí něco špatného zdá. Z ničeho nic se prudce zvedla.

"Draco..." vydechla. Z ničeho nic začala usedavě plakat.

"Co se děje? Lásko, povídej...jsem tu pro tebe," Hermiona nic neříkala, jen mi padla do náruče a vzlykala. Když se po několika minutách vzpamatovala, pomaličku mi začala říkat svůj sen.

" Šli jsme za Harrym a ničeho nic přišel výbuch. Harry s Ginny i jejich děti zemřeli a my jsme přišli o miminko..." poslední slova už zase plakala. Sám jsem měl co dělat, abych nezačal brečet. Nedovedu si představit, že bych ztratil maličké, natož Miu.

"Miláčku, všechno je v pořádku. Nic takového se nestane. Nemáš jít dnes na ultrazvuk?" snažil jsem se odvést řeč od její zlé noční můry. Samozřejmě, že nám pohlaví mohli říct již v patnáctém týdnu, ale chtěli jsme počkat, až bude stoprocentní jistota, že je maličké zdravé. Hermiona byla již v sedmém měsíci.

"Ano mám. Dnes mi mají říct pohlaví miminka. Chceme to vědět?" ptala se mne Hermiona. Nebyl jsem si jistý. Samozřejmě, že kdyby to bylo překvapení mělo by to své kouzlo, ale asi to chci vědět.

"Já ano....ty?" nebyl jsem si jistý, zda Mia nebude raději chtít překvapení. Hermiona mne chvilku pozorovala a zkoumala mou mimiku.

"Asi ano, ale chtěla bych tě o něco poprosit...šel by, jsi semnou?" Miiny tváře se zbarvily do ruda. Přeci jenom gynekologická prohlídka je poměrně intimní ženská záležitost, ale nosí pod srdcem naše miminko, takže myslím, že intimnosti, už máme za sebou. Vlastní myšlence jsem se musel pousmát.

Šel jsem do sprchy a Mia mezitím nachystala snídani. Pro mne nachystala kávu a vajíčka se slaninou, což je taková normální snídaně, ale vzhledem k tomu, že je Hermiona těhotná, tak jsou její chutě naprosto šílené. Sedla si do křesla a začala jíst jahodový jogurt a k němu přikusovala kyselé okurky (mimochodem opravdu jsem viděla to jíst těhotnou kamarádku: D). Popravdě se mi z té kombinace dělalo šoufl.

Přibližně kolem půl deváté jsme se oblékly a přesunuli jsme se ke Svatému Mungovi. Díky protekci je Mia u nejlepší lékařky v nemocnici. Mia si sedla do křesla a lékařka jí vyhrnula tričko.

"Paní Malfoyová, teď to zastudí." poprvé od svatby jsem slyšel, že Hermioně někdo řekl mým příjmením. Byl jsem úplně na měkko a to jsem ještě nevěděl, co přijde. Hermiona sebou slabě cukla, jak ji zastudil gel. Pomalu začala, jezdil Hermioně po břiše.

"Tady máme srdíčko, hlavičku...jak vidíte všechno je na svém místě tak jak má. Můžeme dokonce spočítat prstíčky," Hermiona měla celou dobu slzy v očích. Já jsem začínal být nervózní.

"Chcete vědět pohlaví miminka?" zeptala se lékařka s úsměvem. Podívali jsme se na sebe a společně jsme kývli. Lékařka chvilku jezdila ultrazvukem po břiše.

"Takže tatínku co tady vidíte?" ukazovala na malou čárku na obrazovce.

"To je nějaká šmouha," nevypadalo to jako něco konkrétního.

"Tatínku tohle je doživotní šmouha, čekáte krásného chlapečka. Gratuluji vám," v tu chvíli jsem přestal vnímat vesmír. Já budu mít kluka. Hermiona se rozplakala. Lékařka jí otřela gel z břicha, abychom se mohli obejmout. Mia mi skočila kolem krku a společně jsme brečeli jako malé děti.

Po chvíli jsme se rozloučili a vydali se za Potterovými. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli, aby byl kmotrem malého Harry. Harry to věděl, že buďto bude kmotr on, pokud to bude chlapeček nebo Ginny pokud to bude holčička. Ginny celou dobu tvrdila, že budeme mít kluka, protože Hermiona zkrásněla. Chtěli jsme, aby se to dozvěděli vkusně, ale vtipně, tak jsme koupili světle modré tričko "Nejlepší strýček" a "Nejlepší teta" a vydali jsme se k nim.

"Ahoj rodinko, jak se vede?" zapištěla Ginny hned ve dveřích. Něco pro vás máme. Sedli jsme si do obýváku a čekali až Ginny přijde s čajem. Oběma jsme předali balíček. Harry byl jak malé dítě. Rozcupoval papír a vytáhl tričko.

"Nejlepší strýček," Draco, Mio....vydechl Harry a začali mu téct slzy.

"Vy budete mít chlapečka?"zajásala Gin.

"No budeme no." musel jsem se smát. Harry se uklidnil a podal nám dvěma podobný balíček. V něm však byli dupačky s podobnými nápisy. Ginny s Harrym čekali druhého potomka. Vzhledem k tomu, jak je Ginny hubená, tak na ní těhotenství nebylo vidět, přesto, že je v šestém měsíci. Po chvilce mi došlo, že naše děti budou nastupovat do Bradavic společně. Ještě chvilku jsme zůstali o Potterových. Potom jsme se rozloučili a společně jsme se vydali domů.

Chvilku předtím než jsme dorazili k domu, jsem zaslechl řinčení skla. Nedával jsem tomu nějaký hlubší význam. Pouze do té doby než jsme došli k domu. Dveře byly rozražené dokořán. Oba dva jsme vytáhli hůlky.

"Zůstaň tady!" přikázal jsem Hermioně. Ještě nikdy jsem na ni tenhle tón nepoužil. Chvilku na mne koukala a pak přeci jenom poslechla, samozřejmě, že ne na dlouho. To by nebyla ona, ale držela se velký kus zamnou.

Vešel jsem do domu. Všechno bylo rozházené. Střepy se válely úplně všude. Použil jsem kouzlo, abych zjistil, zda je stále někdo v domě. Ten byl již prázdný. Společně jsme procházeli tu zkázu. Kdyby to bylo pouze rozházené a zničené tak by to bylo ještě snesitelné, stává se přeci, že něčí dům vykradou. To na co jsme narazili v ložnici nečekal ani jeden z nás.

Krví napsaný vzkaz nám dal jasně najevo, že náš život prostě klidný nebude. 

Těm co čtou od začátku se chci omluvit, na začátku jsem psala, že je Narcissa po smrti. Bohužel jsem to nedomyslela až sem a teď ji budu potřebovat. 

Byl by zájem ještě o pár kapitol nebo už to mám raději ukončit? 

A chtěli by jste smutný konec nebo happy-end? 

A pokud mohu poprosit, do komentářů mi pište názory co by se dalo zlepšit a podobně....děkuju 😘