Přemýšlela jsem, nejradši bych za Shawnem šla hned, ale musela jsem počkat co mi řekne doktor. Už jsem neplakala, ale pořád jsem byla strašně smutná, zklamaná a vyděšená zároveň.
„Zatím je v kómatu, můžete za ním na chvíli jít," řekl doktor a slabě se usmál.
Pomalým krokem jsem zamířila do Shawnového pokoje, kde ležel.
Sedla jsem si na dřevěnou židli a chytla ho za jeho ruku, kterou jsem lehce hladila.
Shawne, je mi tak strašně líto, že jsme se pohádali, nechtěla jsem, nejradši bych čas vrátila zpět a nějak to napravila. Mohli bysme jet na společnou dovolenou někam pryč a nebo si jen povídat. Chci vidět tvůj úsměv, nechci tě ztratit, moc mi chybíš.
Hlavně se probuď, protože jinak je to můj konec.
Mluvila jsem s ním docela dlouho, ale pro mě to bylo jako kdyby jsem s ním byla ani né jednu minutu. Musela jsem ho ještě vidět, mluvit s ním, zase si spolu povídat na lavičce, zase slyšet Shawnův hlas, který mě uklidňoval a slyšet jeho těžkosti, pomáhat mu.
ČTEŠ
Wrong memories (S.M) |Short story|✔
Fanfiction„Ahoj," řekla jsem klukovi, který seděl na dřevěné lavičce a mlčivě seděl. „Proč mi neodpovídáš já ti nic neudělám," snažila jsem, aby řekl aspoň jedno slovo. „Já ti nevěřím," odpověděl a pomalounku se otočil ke mně zády.
