,,Gabriello?" Zašeptal jsem nechápavě a pustil ji do mého bytu. Rychle vplula dovnitř a prohrábla si dlouhé hnědé vlasy. Zavřel jsem dveře a podíval se ji do ledově klidného obličeje. Gabriella byla dá se říct moje dlouholetá kamarádka.
Byla nádherná, ale nikdy jsem k ni nepocítil nic jiného než přátelství, protože dívky mi prostě nebyly souzeny.
,,Musím ti něco říct nebo prostě udělat, já nevím." Nervozně pronesla a přistoupila o krok blíže. Pomalu jsem se začínal bát, co má v plánu. Chladné prsty mi dala na mé červené tváře a přitiskla své rty na mé. Nebyl jsem schopný ničeho a bylo mi zle. Nedokázal jsem ji odstrčit, nedokázal. Odstoupila a usmála se.
,,Asi... Asi by jsi měla jít." Otevřel jsem znovu dveře a čekal. Čekal až pomine ten hrozný pocit, že jsem ji ublížil, že se mi to nelíbilo. Nemám právo být šťastný ani pozitivní, jsem monstrum.
