Pomalu jsem zavřel oči, a pak je otevřel. Nenáviděl jsem se, nenáviděl jsem, že jsem jiný. Všechno bylo v prdeli! Díval jsem se na žiletku v mých rukou a uvažoval.
Ublížím ještě tolika holkám a nechci, abych znovu viděl ten smutný obličej, který byl bez jakékoli naděje. Kdybych je neodmítal, tak to bude naopak...
,,Ne! Nejsem žádný slaboch!'' Zařval jsem a žiletku odhodil co nejdál ode mně. Kolik lidí si tohle musí zažívat mnohdy i ve větší míře? Posmívání, šikana nebo narážky... Všechno to bolí, i když to člověk nedá najevo.
Příjde mi, že jsem se strašně změnila a zklidnila. Už netancuji po městě nebo nedělám hvezdy ve škole, nesměji se tolik nahlas a nedej bože snad už nikdy se nebudu převlékat ve školní šatně! :D Prostě jsem klidnější a ani ne už tolik komunikativní a nejspíš mi to vyhovuje? Vlastně ani nevím, proč to sem píšu, ale možná, aby jste mě lépe poznali :)
