,,Zrůdo."
,,Není to normální!"
,,Patříš do blázince."
,,Umři."
,,Buzno."
,,Nemáš právo žít!"
Stál jsem uprostřed chodby a poslouchal tyhle a plno dalších nadávek na mou osobu, které se mi dostávaly čím dál hlouběji do vnitra mého já.
,,A dost!" Zakičel jsem a rázem se vše zastavilo a jediné, co bylo slyšet byl můj hlasitý dech.
,,Já, že nejsem normální? Koukněte se na sebe! Vidíte, že je někdo jen trochu odlišný a seberetu mu jeho čest, sílu a sebevědomí zmačkáte to dohromady a odhodíte daleko od něj? Nejsem žádná buzna! Jsem GAY! Zatraceně G-A-Y! Jestli já nemám právo žít, tak co vy? Vy mě tady doháníte k sebevraždě a je vám to u prdele! To vy jste zrůdy! Vy!" Křičel jsem po všech a sledoval všechny výrazy tváří. Vztek, provinilost, smutek a uvědomnění... Hlasitý smích těch, kterým to nedošlo se začel ozývat chodbou a já si zacpal uši. I když to byli dva nebo tři lidi, co se smáli, tak už toho bylo moc.
,,Uvědomte si to." Zašeptal jsem než jsem vyběhl ze školní budovy.
