Siren's son (Vkook) [CZ]

SCREAM :}

Taehyung

Stopoval jsem ho již týden. Byl už jsem z toho úplně hotový. Zdálo se mi, jako by byl neúnavný. Normálně stačí jeden až dva dny a najdu jejich skrýš, ale tenhle šel příliš dlouho.

Podíval jsem se na zem. Stopy byly stále stejně hluboké a nikde se nezastavovaly. Jak to jen může být možné?

Šel jsem po louce, ale v dáli jsem viděl skaliska.

Ha! Možná už ho konečně mám.

Často se schovávají ve skalách. Je to pro ně výhodné.

Už mi neuteče.

Šel jsem teď opatrněji, aby neviděl on dříve mě, než já jeho.

Ani jsem nevěděl, jak vypadá. Nohy měl lidské, to bylo vidět podle stop.
Ale jak byl velký, o tom jsem neměl sebemenší ponětí.

Věděl jsem jen, že je nebezpečný.
Hodně nebezpečný.

Musel jsem být opatrný.

Za nějakou tu chvíli jsem došel k prvním skalám.

Nahoru vedla cestička, po které stopy pokračovaly. Vydal jsem se po ní.

O značný kus výš se kolem pěšinky zhušťovaly skály, až nakonec přešly v souvislou skalní soutěsku.

Byla naštěstí docela široká, takže mě neomezovala v pohybu.

Stoupal jsem stále výš.

Už jsem byl dost vyčerpaný. Jestli bude můj protivník příliš silný, nezvládnu ho. Ne v takovém stavu.

Byl jsem nevyspalý a zesláblý z dlouhého výšlapu. Stěží jsem dokázal rozumně přemýšlet.

Co jsem si to zase vymyslel.

Přibližoval jsem se ke konci soutěsky.
Už mi chybělo jen pár kroků.

Jak jsem říkal, už jsem neměl energii přemýšlet. Ani mě nenapadlo, že by mi tu mohlo něco hrozit.

Blbá chyba.

Vyšel jsem ven. Než jsem se stihl rozhlédnout kolem sebe, dostal jsem pořádnou ránu do týla.

Au.

Svalil jsem se na písčitou zem. Sáhl jsem pro nůž, který jsem měl v pouzdře za opaskem, a pokusil jsem se zvednout.

V tom mi ale zabránil další úder do břicha.

Alespoň jsem tentokrát viděl, co to způsobilo. Předtím, než jsem znovu ztratil půdu pod nohama, jsem uviděl obrovské, černé křídlo.

Tenhle byl tedy okřídlený. Ti jsou velmi vzácní. A mocní.

V tu chvíli jsem ale neměl čas řešit něco takového.

Při pádu jsem se uhodil do hlavy, protože mě to odhodilo takovou silou, že jsem přistál u okraje blízké skály.

Udělaly se mi mžitky před očima.

Pokoušel jsem se z toho vzpamatovat, ale znovu jsem se ocitl na zemi.

Ucítil jsem velký tlak na záda.

Nezvládnu to...
Umřu tady.

Nechtěl jsem umřít.

Zavřel jsem oči.

V tu chvíli vzduch prořízl ohlušující křik.

Byl nesnesitelný, ale v něčem neskutečně nádherný. Jako by mi sahal až do duše.

Dokázal bych to poslouchat věčnost.

Ale nemohl jsem.
Oči se mi zavíraly vyčerpáním.

Stihl jsem ještě postřehnout, jak tlak na mých zádech povoluje.

Pak jsem už viděl jen tmu.