Siren's son (Vkook) [CZ]

YOU KNOW IT, RIGHT? ~/*^*/~

Taehyung

Neví to. Neřekl jsem mu to, protože jsem to nedokázal. Byl jsem prostě moc slabý. Věděl jsem, že si zaslouží znát pravdu, ale byl jsem tak šťastný, že je zase v mém náručí, že jsem nechtěl myslet ani mluvit o čemkoli jiném. Místo toho jsem ho jen pevně objal a ujistil ho, že všechno bude v pořádku a že už nás nikdo nikdy nerozdělí.
V duchu jsem se proklínal, protože se mi těžko představovalo něco, co by mělo k pravdě dál.

Ještě ten den jsme to místo opustili. Vzal jsem si své věci a Jungkook se zahalil do kusu látky, na které jsem přespával. U této rokle, která nám oběma přinesla tolik bolesti, jsme už nechtěli strávit ani minutu. Kook byl unavený a stěží šel, ale tvrdil, že by tam stejně nikdy neusnul a že chce co nejdřív odejít. Tak jsme vyrazili a nechali Temnou rokli za sebou.

Nedošli jsme daleko. Po pár stech metrů jsme došli k menšímu lesíku. Kousek odtud tekl malý potůček a to bylo pro nás víc než dostačující. Jakmile jsme do lesa vkročili, Jungkook si sedl na zem a opřel se o strom. Už opravdu nemohl dál. Zastavil jsem se a sedl si vedle něj. Vzal jsem jeho ruku do své a díval se na oblohu. I přes koruny stromů byla vidět spousta hvězd, které jako by dnes zářily víc než jindy. Kook mou ruku stiskl. Když jsem se na něj podíval, uviděl jsem na jeho tváři unavený, ale blažený úsměv.
Když jsem to viděl, moje srdce poskočilo. Vzápětí jsem si ale vynadal. Jak jsem na to mohl zapomenout? Nemůžeme být šťastní. Nikdy nebudeme. A čas už se krátil. Přepadl mě smutek a uhnul jsem očima.

Kook si mého pohledu všiml a zarazil se.
"Jsi v pořádku?"

Musí to vědět.
Musíš mu to říct.

Znovu jsem se mu podíval hluboko do očí. Chtěl jsem mu to říct. Chtěl jsem, aby to věděl, abych to břímě nemusel nést sám. Ale nemohl jsem tento okamžik zkazit.
A tak jsem jen lehce přikývl a řekl: "Jasně, promiň. Pojďme spát."

O chvíli později jsme leželi vedle sebe v lesíku, který byl jen náš a pod hvězdami, které svítily jen pro nás.
Dotýkali jsme se rukama, nohama a čely a vychutnávali si vzájemnou blízkost. Jemně jsem přitiskl rty na jeho. Kook mi polibek oplatil. Něžně, měkce. Přitáhl jsem si ho blíž a políbil ho znovu, tentokrát o trochu déle. Pak jsem se odtáhl, ale jen natolik, abychom mohli oba dýchat a zůstali jsme ležet v objetí.

Po chvilce jsem zašeptal:
"Víš, že tě miluju Kookie, žejo?"
Chvilku má otázka visela ve vzduchu.
Odpověď se objevila až během pár vteřin v podobě tichého oddychování.
Nepatrně jsem se pro sebe usmál a zavřel jsem oči.