Siren's son (Vkook) [CZ]

HOPELESS _#-#_

Nyní

Jungkook

Seděli jsme s Taem naproti sobě a hleděli jeden na druhého. Jeho oči byly plné slz a bolesti, která jako by konečně vyplula na povrch.
Ty mé na tom musely být dost podobně. Vidět ho takhle trpět mě neskutečně zraňovalo.

Kromě toho jsem nemohl uvěřit tomu, co mi právě řekl.
Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co. Bylo tolik věcí, kterým jsem nerozuměl. Tolik nejasností.

Polkl jsem a nakonec jsem ze sebe vypravil:
"Proč jsi to udělal?"
Proklínal jsem se, že ze všech věcí, které mi ležely na srdci, musel slyšet zrovna tuhle. Ať jsem se ale snažil sebevíc, nedokázal jsem to pochopit.

"Co...cože?" zeptal se po chvíli rozechvělým hlasem se zmateným výrazem ve tváři.

"Proč jsi to přijal? Kdybys to neudělal, bylo by to lepší. Sám jsi viděl, že by netrvalo dlouho, a já bych tě následoval. Nikdy se něco takového nemuselo stát!"
Skoro jsem si neuvědomil, kdy jsem začal křičet. Nechtěl jsem být na Taeho zlý, jen jsem byl tak vyděšený a zoufalý, že jsem ztratil kontrolu.

Pokud to bylo vůbec možné, zatvářil se ještě mnohem zraněněji než předtím.

"Ty si myslíš, že mi vážně dal na výběr? Že jsem takhle hloupej?"
Odmlčel se a zhluboka se nadechl.
"Došlo mi, že to nemůžu přijmout. I přes to, jak moc jsem tě chtěl zase vidět, jsem věděl, že rok života s tebou nestojí za celou věčnost v odloučení."

Byl jsem zmatený, ale zůstal jsem zticha a čekal jsem. Po chvíli pokračoval.
"Když jsem nabídku odmítl, řekl, že to nevadí. Že prý ty mu budeš stačit,..."
Ztuhl jsem.
"...že si na tebe počká a že mě donutí se na to dívat. Na to všechno, co ti udělá."

Taehyung už vzdal snahu o zadržení slz a propukl v srdceryvný pláč.
"Já...já to nemohl dopustit. Na to tě příliš...na to tě příliš miluju."
Polkl vzlyk.
"Je mi jedno kolik let budu muset trpět, pokud to znamená, že ty budeš v bezpečí," dodal polohlasem.

Zíral jsem na něho neschopný slova.

Ten sráč. Nenávidím ho. Tak moc ho nenávidím.

Přisedl jsem si k Taemu blíž a pevně ho k sobě přitiskl. Cítil jsem, jak se mi v náručí chvěje a křečovitě zarývá nehty do mých ramen. Nepřestával vzlykat.

"Taky tě miluju. Nemáš tušení, jak moc. Něco vymyslíme. Přijdeme na způsob, jak se z toho dostat," utěšoval jsem ho.

Dokážeme to, přesvědčoval jsem sám sebe. Musíme.
V hloubi duše jsem ale netušil, jestli pro nás vůbec nějaká naděje existuje.