Siren's son (Vkook) [CZ]

NO WAY TO STOP [•o•]

Jungkook

Seděl jsem na pařezu uprostřed lesa a díval se na nebe, které prosvítalo skrz díry mezi korunami stromů. Obloha byla čistá a úplně bez mráčku. Bylo to trochu oslepující, ale stejně mě ten pohled fascinoval.

Kolem pasu se mi omotaly ruce.
Ten dotek byl tak známý, že mě vůbec nevyvedl z míry, naopak jsem se ještě víc uklidnil. Zavřel jsem oči a položil si hlavu na Taehyungovu pevnou hruď.

Na čele jsem ucítil jemný dotyk jeho rtů. Otočil jsem se, abych mu mohl dát ruce kolem krku a políbil jsem ho. Sice pomalu a jemně, ale udělal jsem to.  Už jsem se nebál. Tae se okamžitě zapojil a přidal na intenzitě. Spolupracoval jsem. I když pro mě tohle byl kdysi problém, bylo to pokaždé příjemnější. Tae se postaral, abych mohl být jeho a nic mě v tom neomezovalo. Nedokázal jsem sice ještě všechno, ale Tae mi každou chvíli dával najevo, že si vedu dobře a staral se o mě, jak slíbil.

Naše jazyky se dotýkaly a skoro jako by se od sebe nemohly odtrhnout. Nakonec jeho ústa přece jen opustila ta má, ale jen proto, aby se mohly přesunout na krk. Zaklonil jsem hlavu a hlasitě zavzdychal. Zavřel jsem oči a pevně se držel Taehyungových zad.

Vzduch prořízl povědomý ohlušující křik. Ztuhl jsem a i když jsem vnímal, že se mě Tae už nedotýká, všechnu pozornost jsem věnoval hledání zdroje tak nebezpečného zvuku. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale nic jsem nenašel.

Trvalo mi několik dlouhých vteřin, než jsem si uvědomil onu děsivou pravdu. Ten smrtící a nekonečný křik vycházel z mých úst. Snažil jsem se je zavřít, ale nešlo to, ať jsem to zkoušel sebevíc.

Upřel jsem oči před sebe a hledal Taeho. Ten už tam ale nestál, ale ležel a svíjel se v neskutečně silných křečích. Padl jsem na kolena a chtěl ho nějak ochránit, ale nevěděl jsem jak. V té zoufalé bezmoci jsem se nakonec rozplakal a položil si hlavu do dlaní.

Mohl jsem brečet celé hodiny nebo pár vteřin. Když jsem ale nakonec přestal a podíval se na Taeho, nehýbal se. Chtěl jsem něco cítit, ale předchozí pláč si už všechnu bolest vybral. A tak jsem na něj jen zíral. Jako by ve mně už nic nezbylo. Podíval jsem se na své ruce.

Ani mě nepřekvapilo, že byly až po lokty celé rudé od krve člověka, který pro mě na tomhle světě znamená úplně nejvíc.
Vlastně teda - znamenal.