Siren's son (Vkook) [CZ]

HOLD ME __°-°__

Jungkook

Ležel jsem v písku.
Byl jsem nahý, špinavý a tváře jsem měl mokré od slz. To všechno pro mě bylo za poslední dobu běžné. Procházel jsem si tím skoro každý den.

Čemu jsem ale nemohl uvěřit, bylo to, že se nade mnou někdo skláněl.
Někdo, kdo pro mě znamenal celý svět.
Taehyung se o mě staral, vyvedl mě z temnoty. Dal mi naději a pocit bezpečí...

A zemřel.
Kvůli mě.

Sirény ho zabily. Shodily ho do propasti. Nemohl jsem ho zachránit.
Ne, byl jsi moc slabý, abys ho zachránil.

Na vlastní oči jsem viděl, jak padá.

Tak jakto, že žije? Ten pád nemohl přežít. To přece není možné.
To se mi musí zdát.

Ale...

On vypadal tak skutečně. Měl stejné oči, jako si je pamatuju. Stejnou sílu v pažích. Stejné rty.
Jediné, co se změnilo, byla velká jizva, která se mu táhla po pravé straně obličeje.

Nevěděl jsem, co mám cítit. Bylo toho na mě moc. Ještě před chvílí jsem byl prázdný. Jak loutka bez emocí, loutka, které někdo ustříhal všechny nitky.

Teď se na mě valila vlna pocitů. Úleva, strach, zmatek. Radost a zoufalství.

Pohlédl jsem Taehyungovi do očí. Potřeboval jsem odpověď. Nějaký signál. Slovo. Cokoli.

Místo toho jsem se na něj jen díval a on se díval na mě. Pak pustil moje ruce, které mi stále držel nad hlavou a zvedl se. Odvrátil se a odešel.

To se ke mě takhle otočí zády? Jen tak odejde? Bez jediného slova?

On však ujde jen pár metrů, kde je několik kamenů, na jeden si sedne a zahledí se do dálky.
Nic říkat nehodlá. Čeká na mě.

Pomalu se zvednu. Je to náročné, protože jsem přemožen únavou a kolena se mi podlamují. Přemůžu se a pomalým krokem dojdu k němu. Sednu si vedle něj.
Už to mlčení nevydržím.

"Tae, prosímtě řekni něco," vyhrknu.

Odpověď dostanu překvapivě rychle.
"Co chceš abych řekl?"odsekne. "Žes mi scházel? Že je mezi náma všechno v pohodě?"

Ano. Přesně to bych si přál. Ale měl pravdu. Tohle jsem po něm nemohl chtít. Za všechno beztak můžu já.

"Tae já vím, že mi nemůžeš odpustit. Nedokázal jsem tě ochránit. Byl jsem..."
Taehyung mě však přeruší dřív, než stihnu dokončit myšlenku.
"Já ti nevyčítám to, že mě sirény přemohly! To jsi tak hloupej? To nebyla tvoje chyba!"

Dívám se na něj částečně zmateně i dotčeně.
Taehyung se nadechne a pokračuje.

"Sere mě, že jsem několik týdnů myslel, že jsem mrtvej. Myslel jsem, že to nedokážu. A jediný, co mě drželo naživu, byla myšlenka na tebe. Že tě musím znovu vidět."

Na chvilku se odmlčí.

"A když se konečně uzdravím natolik, abych se vrátil, ty nejsi nikde. Hledal jsem tě osm měsíců! Zasraných osm měsíců jsem brouzdal okolím a ty nikde. Co jsem si sakra měl myslet? Nevěděl jsem nic. Nevěděl jsem, jestli jsi mě opustil, jestli jsi umřel. Vůbec nic."

Zírám na něj. V jeho tváři se už nezračí čirý hněv jako před malou chvílí. Je tam pořád, ale začíná převládat něco jiného. Zoufalství.
Oči se mu zalesknou slzami. Skelný pohled stále upírá do dálky.

Přisunu se k němu blíž. Položím mu ruku na rameno a přivinu ho k sobě. Čekám, že mě odstrčí, ale místo toho cítím, jak se mu roztřesou ramena a začne vzlykat. Jsou to tiché, tlumené zvuky, které mi z paměti jen tak nezmizí.
Cítím, jak Tae povolí a jeho hlava klesne na mé rameno.

On žije. Můj Tae, kterého jsem ztratil se mi vrátil. Ne, já jsem se vrátil. Vrátil jsem se domů.

Ani jsem si nevšiml, že se z mých očí řinou potůčky vody. Nedokážu říct, jak dlouho jsme tam seděli. Začalo se stmívat a naše slzy pomalu dopadaly na vyschlou zem.