Siren's son (Vkook) [CZ]

CLAIM >:)

Jimin

Něco se muselo stát.
Ještě nikdy jsem nezažil takový klid. Lidé i nadpřirozené bytosti umírají každý den, jenže teď už to bylo skoro měsíc, kdy se na prahu podsvětí neobjevilo jediné stvoření.
Vrtalo mi to hlavou.
Seděl jsem už druhý den v kuse ve velkém sále a čekal, jenže se nic nedělo a já začal pomalu ale jistě ztrácet trpělivost.
Nervózně jsem si podupával a snažil se přijít na možné vysvětlení. Místo toho jsem byl ale čím dál frustrovanější a stejně jsem na nic nepřišel.

Zařval jsem a kopl do Taehyunga, který ležel v bezvědomí u mých nohou. Povzdechl jsem si.
Kdyby neplýtval pořád tolik času a energie vzpírání se mým choutkám, nemusel by být pořád takhle mimo.

Přemýšlel jsem, jestli jsem mu neměl místo úplného vymazání vzpomínek radši vytvořit nové a přidat k tomu nějaké city ke mně, ale došel jsem k názoru, že bych se připravil o tu nenahraditelnou rozkoš, které se mi dostávalo, když jsem ho viděl trpět.

Při vzpomínce na včerejší noc jsem se musel potichu zasmát. Ani jsem se nedivil, že omdlel bolestí. Už zase.

Z myšlenek mě vytrhla hlasitá rána následovaná hlubokým otřesem. Trůn se pode nnou zachvěl a já se instinktivně okamžitě postavil na nohy.

Taehyunga to očividně nevzbudilo a spal dál.

Další otřes mě donutil zavrávorat.
Co se to sakra děje?
Než jsem se stačil vzpamatovat, všechny rudé plameny opisující stěny sálu zhasly.
Zpanikařil jsem. Neviděl jsem na krok a stále neměl tušení, co to má znamenat.

Trvalo jen chvilku, než se světlo zase rozzářilo. Jenomže když se tak stalo, nebylo takové, jako předtím. Bylo mnohem jasnější, silnější a hlavně mělo zářivě modrou barvu.

Když jsem se nakonec dokázal v oslepujícím světle rozkoukat, trhnul jsem sebou, když jsem uviděl uprostřed sálu stát mladého muže. Měl havraní vlasy, zdravě vypadající postavu a na první pohled krásnou tvář.
Nedíval se ale na mě. Jeho oči spočívaly na Taehyungově bezvládném těle ještě stále ležícím na podlaze. Byla v nich bolest a neuvěřitelné množství chladu.

Rychle jsem potřásl hlavou a se snahou zapudit nejistotu jsem se otázal : "Co to má být?"

Ani po chvilce čekání jsem nedostal žádnou odpověď. Osoba přede mnou ještě stále upínala svůj pohled na to samé místo.

Ztratil jsem trpělivost. Kdo je, že si myslí, že si sem může nakráčet a úplně mě ignorovat?
Myšlenkami jsem se natáhl k němu, že mu ranou do břicha připomenu jeho místo, ale nic se nestalo. Jako by ho obklopovala neviditelná stěna, za kterou má moc nedosáhla.

"Co... Co se to-"
Nestihl jsem to doříct, protože mě okamžitě přerušil. Jeho hlas byl ale chladný jako led. A slova, která mu vyšla z úst, mi vyrazila dech.

"Přišel jsem si nárokovat svůj trůn," řekl bez sebemenšího náznaku emocí.
Byl jsem tak zaskočený a nepřipravený, že jsem nedokázal nijak zareagovat. Cože?

Konečně obrátil oči vzhůru a podíval se mi do tváře. Jeden koutek úst se mu zvedl do vítězoslavného úšklebku, když pronesl.

"Tvá vláda skončila, sráči."

Jo málem bych zapomněla... co říkáte na nové album? 😁😍