Siren's son (Vkook) [CZ]

YOU WON'T BE ALONE ANYMORE •\/•

Jungkook

Zavřel jsem oči a čekal, až usnu. O to jsem se vlastně snažil už déle jak hodinu. Oči mne stále ještě pálily od pláče, ale to nebyl důvod, proč jsem nedokázal usnout.
To kvůli tomu, co jsem právě dovyprávěl. Zavřel jsem svou minulost do co nejzazšího kouta vzpomínek, ale nyní to bylo, jako bych ty dveře vykopl, nebo jako bych si strhl hojící se strup.

Když jsem byl malý, často jsem nemohl spát a když tomu tak bylo, pomáhal jsem si přemýšlením o hezkých věcech, co se staly za posledních pár dní.

Dneska to nepomáhalo. Mé myšlenky se upínaly k Taehyungovi. K tomu, jak jsem ho viděl poprvé, nebo když spal jako nemluvně. K tomu polibku.
Jenže tady to vždycky šlo do kytek.

Taehyung mi vždycky připomněl to, na co jsem chtěl zapomenout.
Jeho doteky mi připomínaly jiné, které už nebyly ani zdaleka tak dokonalé, jako ty jeho.

Taehyung ležel kousek ode mě. Byl jsem k němu otočený zády, ale věděl jsem, že tam je. Slyšel jsem, jak oddechuje, ale nedokázal jsem poznat, jestli spí, nebo ne.

Znovu jsem se pokusil usnout.
Zase nic.

"Jungkooku?" ozvalo se po chvíli za mými zády.
Dál jsem nehybně ležel.

Spím. Prosím, nech mě.

"Vím, že jsi vzhůru."

Nejsem.

...

"Kooku."

Bože.
Asi bych s tím stejně nic neudělal, kdybych dál předstíral spánek.
Instinkt mi radil, že by mi stejně nedal pokoj.
Otevřel jsem oči a pomalu se k němu otočil.
Tázavě jsem se na něj podíval, ale stále jsem mlčel.
Asi ani nebylo třeba, abych něco říkal.

"Omlouvám se," vyhrkl Taehyung.

Ta slova mě překvapila. Neměl žádný důvod. Já tu byl ten, kdo udělal něco hrozného, a on se omlouvá?

"Proč? řekl jsem nechápavě.
"Nedává to smysl."

"Nechal jsem tě přesvědčeného, že si myslím, že to byla tvoje vina..."

"Byla to moje vina!"přerušil jsem ho neústupně. "A měl by ses ode mne držet dál, nebo můžeš dopadnout stejně."

Na moment jsem v jeho očích spatřil bolest.
Správně. Dál ode mě.
Pak ale zmizela a nahradil ji úsměv.

"Ani náhodou," řekl a přikutálel se ke mně blíž.

Ten člověk je divnej.

Odsunul jsem se od něj a dál protestoval.
"Jsem nebezpečný."

"To já taky," odvětil bezstarostně.

Jo. Fakt divnej.

Co jsem mu na tohle měl říct? Nic mě nenapadalo.

"Jestli si myslíš, že se tě bojím a že tě nechám být znovu sám, pleteš se," řekl Taehyung, tentokrát už vážně.

Zíral jsem na něj, neschopný slova.

"Mimochodem, vůbec nejsi strašidelný. Jsi to nejroztomilejší stvoření, jaké jsem kdy potkal,"řekl a zasmál se.

Zčervenal jsem. Jako vážně?
Než jsem se nadál, přitulil se ke mně a objal mne.

Chtěl jsem ho odstrčit, ale on se nedal.
"Jo a myslím, že si na moje doteky budeš muset zvyknout,"zahuhlal mi do ramene.
To bylo to poslední, co jsem od něho tu noc slyšel.

V jeho objetí a za zvuků jeho tichého oddechování se mi k mému překvapení usínalo mnohem lépe.