Siren's son (Vkook) [CZ]

PROPOSAL •_-

Před osmi měsíci
(přibližně půl roku ode dne, kdy se Tae ocitl v podsvětí)

Jimin

Seděl jsem na trůně uprostřed hlavního sálu. Vypadalo to, že nějaký lovec zrovna vyhladil pořádnou skupinku hybridů, protože se mi tam nějak rychle nahromadili a já měl co dělat, abych je všechny jak se patří přivítal. Naštěstí žádný z nich neměl problém s poklonou, takže to proběhlo celkem hladce.

Jo, to totiž nikdy nikdo.
Jenom on.

Povzdechl jsem si, když jsem si vzpomněl na osobu, která už několik měsíců okupuje jednu z mých oblíbených cel. Ještě nikdy tam nikdo nezůstal takhle dlouho a skoro si říkám, jestli bych ho neměl přemístit, aby mi tam nezakořenil.

Musím přiznat, že mi za tu dobu skoro i přirostl k srdci. Vládnu tu tisíce let, ale skoro si nevzpomínám, jaké to tu bylo před ním.

Těžko se mi představuje den bez obvyklého společně stráveného času a těch slastných zvuků, které při našich hrátkách vydává.
Dokonce jsem si našel novou oblíbenou volnočasovou aktivitu, kterou není nic jiného, než vyrývání svých iniciálů do každého volného místa na jeho kůži.
Pochybuju, že mě to někdy přestane bavit.

Práce krále podsvětí je doslova nikdy nekončící a celkem vyčerpávájící, ale má to i své výhody. Představte si, jak se mučí, když té osobě vidíte do hlavy. Úplně parádně.
Tenhle Taehyung má ale překvapivě velkou výdrž.

Z jeho myšlenek jsem pochopil, že má mezi živými někoho, kdo je mu nanejvýš drahý a koho nemůže opustit. Proto se mi nechce poklonit. Protože stále doufá, že se mu podaří z tohoto místa uniknout a vrátit se k němu.
To se mi vůbec nelíbí.
Začínám ale mít pocit, že mučením s tím nic neudělám.
Musím vymyslet způsob, jak ho přesvědčit, ale zároveň pokořit a uspokojit sebe sama. A myslím, že už tuším, co by to mohlo být.

Po chvíli přemýšlení jsem se spokojeným úsměvem odešel ze sálu a zamířil do svých komnat.

Další den jsem se vypravil k jeho cele už velmi časně ráno. Těšil jsem se, až mu svou nabídku oznámím a jak na ni zareaguje.

Když jsem otevřel dveře, našel jsem ho spícího. Jak roztomilé. Ležel na břiše a vlasy i zbytky oblečení se mu máčely v loužičkách krve rozprostřených po podlaze.

Co se jeho těla týče, vypadal, jako by se ho někdo snažil protlačit krájítkem na brambory, ale odbyl práci.

Výborně, Jimine. Šikulka. Tvé mistrovské dílo.

I když mi bylo líto mého výtvoru, usoudil jsem, že to takhle bude lepší. Zavřel jsem oči a nechal všechny rány zmizet. Až na jednu. Jizva z prvního dne, táhnoucí se od čela přes oko až k bradě, mu zůstane jako připomínka.

Chvilku jsem tam čekal a prohlížel si jeho hladkou a téměř neporušenou kůži, když se konečně probudil.
Když mě uviděl, zpozorněl, ale jinak nijak nezareagoval.
Posadil se a ztuhnul. Všiml si totiž, že je jeho tělo zase vpořádku a všechna zranění zmizela. Pomalu se na mě podíval.

"Mám pro tebe návrh," řekl jsem.

Chystal se něco říct, ale nenechal jsem ho.

"Dám ti rok. Vrátíš se zpět a strávíš ještě jeden rok mezi živými. Cena za to ale bude vysoká. Nikdy nedojdeš míru, jako ostatní bytosti. Budeš už navždy zde, po mém boku. A já si s tebou budu dělat co chci."

Odmlčel jsem se a škodolibě se na něj usmál.

"Být tebou to přijmu. Lepší nabídku už nedostaneš."