Elena žije v jiném světě než my. Ona žije ve světě kde každý člověk něco ovládá. Ona ovládá oheň. Vždyť je to taky dědička trůnu. Jednoho dne ji rodiče pošlou na internátní školu, někam daleko od jejího domova. Nesnáší internátní školy. Ale ona tam...
Potom co jsem si to s Em vyříkala, se zdála taková skleslá. Hodně lidí by to asi mrzelo (a nebo by to popřípadě ani neudělali), ale mě ne. A rozhodně jsem neměla v plánu se jí (komukoliv) někdy omlouvat. Proč bych taky měla, že?! Možná si teď myslíte, že jsem bezcitná a nemám právo rozhodovat za někoho jiného, ale mě je upřímně ukradený co si o mě budete myslet. Já totiž vím, že jsem dokonalá a úžasná. Přece jenom jsem k tomu taky byla vychovaná.
Přišla za mnou Auri: ,,Co ti je?! Neznamená, že když jsi princezna, tak že můžeš všechno! Nepřeháníš to tak trochu?!".
,,Jedinej kdo tady něco přehání jsi ty, drahoušku. Já vím, že je pro tvojí hezkou hlavičku těžké pochopit, že já můžu věci, které ty nikdy, ale zkus to tady nedávat tak najevo, ano? A teď už pššt, když jsi naštvaná tak ti to moc nesluší. Usmívej se, zlato" arogantně jsem na ní mrkla a při tom jí cvrnkla do nosu.
Ta se jenom nasupeně na patě otočila a odešla. Za nedlouho jsme měli sraz aby jsme se dozvěděli všechny informace o pobytu.
Byli tam všichni. I Erik. Sledovala jsem ho. Když nás rozpustili šla jsem za ním abych mu řekla, že Em večer neřijde. Že nechce.
,,Opravdu nechce?" ptal se Erik. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst a to mě štvalo.
,,Ne, nechce. Určitě" usmála jsem se.
Večer
Rozhodla jsem se pro krátké roztomilé koktejlové šatky:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Za chvilku jsem dorazila k jeho chatce. Bydlela tam s ním celá jeho parta.
Vešla jsem dovnitř, ale byl tam jenom Erik.
,,Ahoj. Kde jsou všichni?" se zájmem jsem se zeptala.
,,Pryč" usmál se. Vstal a přišel ke mě.
,,Jsme tu jenom sami dva" pošeptal mi do ucha. Najednou mi zvedl bradu a políbil. Rty měl příjemně horké.
,,Tady máš svíčku a jdeme do lesa" mrkl na mě.
,,Cože?! Já tam nechci! Nejdu tam! Prostě ne!" vyhrkla jsem.
Vzal mě za ruku a řekl: ,,Neboj. Jsem tu s tebou". V tu chvíli jsem přestala odporovat.
Vyšli jsme a šli k lesu. Trochu jsem se bála, ale věřila jsem mu.
Vešli jsme do lesa a čím víc jsme šli hlouběji tím víc nás začala obklopovat temnota. Necítila jsem se moc dobře, ale dál jsem se držela Erika a šla za ním. Byli jsme už dost hluboko v lese, když nám zhasla svíčka.
,,Oh! Ne! Ne! Ne! Notak! Rozsviť se!" začala jsem panikařit. Obklopila nás tma.
