Škola Elements

17. Tvor

Bloudila jsem tmou a snažila se najít poklidně vyspávajícího Erika. Proč jsem šla za těmi kroky?! Co mě to zase napadlo?! Ježiši!

Najednou jsem šlápla do prázdna. Zřítila jsem se do nějaký docela hluboký jámy. No! Skvělí! To tu ještě chybělo!

,,Proč já mám takovou smůlu?!" povzdychla jsem si. Když jsem se otočila uviděla jsem chodbu. Tentokrát jsem si posvítit mohla, protože tu nebylo nic, co by chytlo. Všude jen hlína a kameny.

Rozhořel se mi ukazováček a já vstoupila do chodby. Kráčela jsem dál tou chodbou, dál vpřed temnotě. Na konci tunelu byla veliká jeskyně. Svítila jsem si, ale to ho rozčílilo. Stála jsem na konci tunelu do jeskyně, když vtom se z jeskyně ozvalo....ozvalo.....prostě zvuk. Nepopsatelný zvuk, který ve mě vzbuzoval divné pocity. Ten zvuk se přibližoval. Najednou jsem uviděla dvě docela malinká červená očka, které rozhodně nevyhlíželi kamarádsky.

Otočila jsem se a rozběhla se nazpět chodbou. Za mnou se ozval řev. Zrychlila jsem, ale ten tvor byl rychlejší. Utíkala jsem, jak jsem nejvíc mohla, ale přesto mě to monstrum chytilo do pařátů. Teď jsem teprve viděla co to je. Stálo to na dvou mohutných nohách, tělo bylo veliké a svalnaté, chlupy byli zbarveny do šeda, na hlavě to mělo dvě zle vyhlížející rudá očka a v tlamě byli zažloutlé ostré zuby.

,,Tak to ne, hochu! Princeznu jíst nebudeš!" řekla jsem mu a v tu chvíli mu trošku připálila chlupy. Zařval a pustil mě na zem. Rychle jsem se otočila a sprintem běžela zpátky.

Vyběhla jsem z chodby a hned se začala rozhlížet, kudy bych vylezla z té zatracené jámy.

,,Eriku!" začala jsem křičet. Místo Erika mi ale odpovědělo monstrum, které se za mnou přiřítilo.

Snažila jsem se ho zapálit, ale vždycky uhnul. Po nějaké době jsem už byla vyčerpaná. Už jsem dál nemohla bojovat.

,,Promiň, mami" s těmi slovy jsem si klekla, sklonila hlavu a už jen čekala na smrt. Nic. Nic se nedělo. Zvedla jsem hlavu. Tvor byl pryč. Rozhlídla jsem se. Nade mnou stál Erik, který nahlas oddechoval. Natáhl ke mě ruku, kterou jsem chytla a on mě vytáhl. Ani jsem si nevšimla, že je už světlo.

,,Děkuji" zašeptala jsem. To bylo jediné slovo, které při naší cestě zpět zaznělo. Celou cestu jsme šli vedle sebe mlčky.