Snow❄ || tomlinson

9. Tajemství

Vím, že tohle bývá úplně poslední, ale teď je to tu. S touhle části nejsem moc spokojená a jsem si jistá, že se dala napsat i líp. Poslední dobou jsem nevěděla jak pokračovat. Takže vám slibuji, že ta příští bude lepší. A ještě něco. Přemýšlela jsem nad tím, že jestli mě nenapadne, co psát ukončí to. Tak snad se moje múza vrátí na své místo a všechno bude v pohodě. :) Votes i koment potěší! :) -Wallerie

„Tohle nebylo vůbec špatný Tomlinsone.“ Zasměju se nad událostí, která se stala ve sprše. Jsem zabalená v osušce a jen tak si pobíhám po pokoji. „Děkuju ehm… Víš co?“ Koukne se s úšklebkem na mně. „Co?“ Vzhlédnu k němu. „Neznám tvé příjmení.“ Ne? A jo! Uf trapný. „To nevadí, nebo jo?“ Přiblížím se k němu s ďábelským plánem strhnout něj osušku. „Jo trochu.“ Přikývne nad mou otázkou. „Kdy se mi ho hodláš říct Valerie?“ A schválně mu to nepovím. Budu za to něco chtít. A já už vím co. „Nikdy.“ Přitáhnu si ho k sobě a políbím ho. „Ne, ne, ne. Ty mi ho pěkně řekne!“ Odtáhne své rty od mých. Jen protočím oči a obejmu ho. Svoje ruce omotám kolem jeho pasu a pomalu postupuju níž. Když se dostanu jeho ručníku strhnu mu ho. „Hej!“ Zasměje se. Je tak, tak na takovou dokonalost není slovo. Na pár minut se vytratím z reality a obdivuju ho v celé jeho kráse. „Děje se něco?“ Myslím, že jsem se u toho netvářila vesele, když se mě to ptá. „Co? Nic… Je tak koukám.“ Věnuju mu úsměv. Můj mozek je v téhle chvíli na dovolené. Teda aspoň myslím. Protože se nedokážu soustředit na jiné věci jako je Louis. „Nestačilo ti to co?“

„Po pravdě ani ne. Dnes mám výdrž.“ Zkonstatuju. „Nato jak si jezdila mě to překvapuje.“ S úsměvem se pohne směrem ke mně. Koukám se na něho s pohledem co-to-děláš?. Tváří se tak divně. Nedokážu to popsat. Myslím, že to je ten pohled touhy. Když jste jako malý toužili po hračce v obchodu, ale nemohli jste ji mít. Když je několik centimetrů ode mě vezme mě za nohy a zvedne do náruče. „Tak jo Valerie. Jak si přeješ.“ A odvedl mě do pokoje…

|Později|

Louis dostal klíč od mého pokoje. Nevím jak, ale má ho. Celebrity mně fakt serou. Hlavně ten jeden kluk s hnědými vlasy, krásně modrýma očima a neuvěřitelně milou osobností, i když dost otravnou. Pro mě bude Louis už napořád otravný. Bude to tím, jak jsme se potkaly. Rozhodně to bude tím. Právě se nacházím ve výtahu s El. Mezi námi je trapné ticho. To bude tím, že přemýšlíš nad perverznostmi Walkerová víš? Připomene mi svědomí. I ono se mohlo zabalit a vypadnou z mé hlavy jak všechen rozum, který jsem tam měla. Jestli tak vůbec byl. „Tak, jak se máš?“ Zeptám se jí. Vážně? Nic lepšího tě nenapadlo?! Spíš s jejím "přítelem" a ty se zeptáš Jak se má? Rozhodně ti odešel mozek a vlastně máš pravdu. Ty jsi ho neměla. Táhni někam! „Dobře, co ty?“ Usměje se na mě. „Taky.“ Přikývnu a rty stáhnu do tenké linky. „Hele, vím, že bych se to neměla ptát, ale jaký to je?“ Počkat. Ona se tě ptá na sex? Počkat. Ona je panna?! Tohle je fakt trapný! Vytřeštím na ní oči. Opravdu se mě ptá na to, co si myslím já i mé podvědomý? „Počkat, ty se mě ptáš na …?“ Bylo mi to blbé i říct. „Co? Ne! Proboha to ne! Proboha to už je moc soukromí. Já se ptala jaký to je být s Louisem. Jak se při tom cítíš.“ Dobře. Ale myslím, že tahle odpověď je na takovou otázku překrátká. „No, jak bych to řekla… Cítím se opravdu dobře. Je to takový pocit, když víš, že tě někdo chce. Že mu můžeš dát to, co někdo nedokáže. Louis je v tomhle skvělý. Dokáže ti to poskytnou i po tak krátké době. Hele, známe se dva dny a asi mi ty dva dny stačili k tomu, abych se zamilovala.“  Přiznám se. Ta poslední věta nemusela vyznít ze rtů, ale tak stalo se. „Páni. Tohle by se mi líbilo. Jako taký pocit…“ Ona tohle nikdy necítila? Jak to?! „Ty ten pocit neznáš?“ Zaraženě se ji zeptám. „Vlastně ani ne. Já neměla tu šanci. Tedy, cítila jsem něco podobného, ale jen z mé strany.“ Neopětovaná láska. To je asi nejhorší co vás muže potkat. „Proč? On tě neměl rád?“ Zaskakuješ ji do soukromí… „Nebyla jsem mu dost dobrá.“ Koukne na podlahu. Na tohle jsem se jí ptát neměla. Vidím, jak se jí jedna slza skutálí po tváři a ona ji zády dlaně setře. „El? Jsi v pohodě? Promiň.“ Hodím přes ni jednu ruku a trochu si ji přitáhnu k sobě. „El, takový idiot ti za tyhle slzy nestojí. Řekl ti to někdo?“ Rukou ji pohladím po rameni. Výtah zastavuje v hale a dveře výtahu se otevřou. „Pojď a neplač.“ Povzbudivě se na ni usměju a jdu s ní ven. První co spatřím je Louis, jak sedí křesle a mluví s nějakou holkou. „Počkej tady.“ Ještě jednou ji pohladím a vydám se k němu. Hned mě zpozoruje a postaví se. Pohledem pak uhne k Eleanor. „Val? Stalo se něco?“ Ptá se hned, jak jsem dostatečně blízko. „Ne nic. Jen nám dej pět minut dobře?“ Jen přikývl a já se letmým krokem vydala za Eleanor. „Pojď se mnou.“ Zatáhnu ji za ruku. Vezmu ji na dámy. „Trochu ses rozmazala.“  Poukážu na její černou řasenku pod jejími očima. „Jo. Ehm proč se tak staráš?“ A co tě mám odkopnout? Na ni asi lidi nebyli moc milí. „Protože jsi moje kamarádka. Ty mě možná tak nepovažuješ, ale já tebe ano. A víš, kamarádi si pomáhají.“ Vysvětlím ji jak to je a usměju se. „Ty se usmíváš asi pořád co?“ Kdybys jen věděla. „Jo až je to otravné. Poslyš. Nezajdeme do baru? I s tou vaši partou hm? Byla by tam sranda. Věř mi. Budeme se bavit. Všichni.“ Mrknu na ni a ona se zasměje. „Přesné tuhle El jsem chtěla teď vidět!“ Když byla hotová vydali jsme se za Louisem. „Loui?“

„Hm?“ Zvedne se od talíře. „Tak mě napadlo, co kdybychom dnes někam zašli.“

„A kam bys chtěla?“

„Někde kde to opravdu žije. Já a El se potřebujeme pobavit.“ Kouknu na El a pak na něho. „Nebavila ses dost?“ Zasměje se. Otevřu na něj pusu a praštím ho do ramena. „Dobře, klídek zlato. Na nějaké místa se zeptám.“ Odpověděl a dál se věnoval své porci. Přisunula jsem se k El. „Chlapi.“ Ona se uchechtla a taky pokračovala v jedení.