Snow❄ || tomlinson

Chapter Four - Don't Touch Me

"Promiň, ale ne. Nejsem na celebrity." Mrknu na něj a jdu k východu. "Hej! Počkej! Kam pak jdeš?" Zastaví mě, když mi chytne ruku. Já hned nahodím pohled jako dej-ze-mě-ty-pracky. "Ahh, promiň." Hned, jak si toho všimne, mě pouští. "Jdu ven." Cítím se, jak bych se zpovídala mámě. Pak nastalo trapné ticho. Já se pak rozhodla pohnout a šla už opravdu ven. Stála jsem tam 5 minut a neměla co dělat. Nejdu dovnitř? Vážně nevím, jestli chci mrznout tady, nebo jít a střetnout se s tím jeho nebesky modrým pohledem.

Co si to myslím?! Jdi. Jdi. Jdi. Říkalo mi pořad něco v mé hlavě. Jdu, co tady i tak budu dělat? Otevírám dveře a hned uvidím, jak sedí v hale. I s tou holkou, co byla na svahu. To bude určitě jeho holka. Eleanor. Nevím, jak mě napadlo to jméno, ale rozhodně se tak jmenuje. Přejdu k výtahu a přivolám ho. Cítím, jak po mně hází pohledem. Je to přesně ten známy chladivý pocit, na který si pamatuju do dnes.

Ucítím, jak na mé rameno dopadá něčí ruka. Hned se strhnu. "Nesahej na mě!" Řeknu ne moc nahlas. Chtěla jsem, aby to slyšel jen on. "Tak promiň, už to neudělám." Zvednul ruce na znamení jako: já to nebyl. "Co je?" Vyštěknu. Jen se pitomě zatváří. "Promiň. Co se děje?" Omluvím se mu, za to své štěknutí. "Já jen… že jestli by… jsi… ehm… nešla s námi do baru?" Vykoktal se konečně. "Ne díky. Jdi se svojí holkou a přáteli." Povím a už přede mnou zastane výtah. Nastoupím a zamávám mu. "Měj se." Věnuju mu hezký úsměv a pak se dveře zavřou. „To bylo divný!“ Povím nahlas a opřu se o stěnu výtahu. „Je tak krásny!“ Vyjde ze mě. „Co to tady melu?!“ Vyjedu po sobě. Jo, já jsem takový kretén, který se baví sám se sebou ve výtahu. Dokonce se plácnu i o stěnu. Nejsem normální. Začnu si bouchat hlavu o stěnu, když se náhle otevřou dveře. Stojí tam nějaká paní a drží svojí dceru za ruku. Typuju jí tak 5 let. Ta ženská se na mě koukne jak na nějakého idiota, který vlastně i jsem, ale vem to čert. Radši vystoupím a zamířím si to ke schodům. Mám vyšlapat ještě 2 patra.  

Jak řekla Tess „Jsem moc lenivý!“ Jo to jsem. Počkám si na další. Mačkám tlačítko asi pět krát. Až zastaví. A já nevím, jestli je to náhoda, nebo to on děla schválně. Stojí tam, ale i s jeho holkou.  S otráveným výrazem nastoupím. Ty schody by byli asi lepší. Nemám proti němu nic, ale nechci být v jeho blízkosti. „Ahoj,“ Promluví na mě. „Ahoj,“ Cítím se až moc trapně, abych vedla normální konverzaci, tak to jen pípnu. Slyším, jak si tam ti dva něco šeptají. „Hele poslyš, vážně s námi nechceš jít? Může jít i kámoška.“  Pro změnu to teď řekne Eleanor.  „To je sice hezký, ale nevím. Určitě se jí nebude chtít.“ Vykroutím se z toho. Nemusím se zabývat slavnými lidmi. „Na jakém patře jste?“ Zeptá se mě. „12, proč?“

„Tak jedem na 12-ctku…“ Stiskne tlačítko a my stoupáme ještě výš. Prosím, ať nejdou k nám. Prosím, ať nejdou k nám! Opakuju si, ale marně. Výtah zastavuje na 12-ctém patře a já hned vystoupím. Kdybych mohla utíkat, tak by byla ideální příležitost. No, nemůžu. „Tady.“ Vytahuju klíč od pokoje 3015…

Louis se tváři divně, jak by se na něco soustředil. Já doufám, že si nesnaží zapamatovat si to číslo. Jinak se stěhuju. Možná. „No konečně! Já myslela, že se tam někde, plazíš po zemi a sbíráš žvýkačky.“ Skočí po mě hned Tess. Ti dva se za mnou začnou chechtat. Kouknu na ní, jak kdyby mě týrala. „Tak děkuju, teď jsi mě ztrapnila…“ Zpražím ji pohledem. Nelíbí se jí to a mě zas jo! „No, ahoj! Já jsem Eleanor, ale klidně mi říkej El… Já a tady Louis, jsme zastihli Val ve výtahu, a jestli byste nešli s námi do baru.“ Poví hned. Je taká milá. To je milý. Jsem debil.  Skloním hlavu k podlaze a opakuju si to. Nudím se totiž. „Dobře! Tak jdeme!“ Vytrhnu se ze svého buzerováni, když mě Tess vytláčí ze dveří. „Kam jdeme?“

„Přece do toho baru… Kde zas s tím svým mozkem lítáš?“ Zasměje se. „Někde, kde ty nejsi!“ Vypláznu na ní jazyk a jdu kupředu.

„Ty jsi nechtěla jít, a jsi první.“ Zasměje se mi Louis a přiběhne. „No co. Jen chci, aby to rychle uteklo.“

„Přesně tak, jak teď jdeš?“ Jdu celkem rychle, proto to řek. „Jo, a kde že to chceme jíst?“

„Do baru.“ Opakuje mi. „Název, jméno, logo?“ Kývnu hlavou. „Nevím. Na nějaký určitě natrefíme.“ Pousměje se. „Tobě to je jedno? Já myslela, že vy slavní si vybíráte přepych.“

„No, ne tak docela. Ale ty jsi pravděpodobně taky, vybíráš přepych, když jsi v takovém hotelu jako já.“

 „To ne já. Můj brácha nedal pokoj. Jsem mu samozřejmě za to vděčná, ale moc to přehání.“ Podotknu jeho slabinu. „Jo, takže tak. „Chci se tě zeptat, co jsi dělala na svahu, když jsi zraněná?“ Zněl tak starostlivě, ale proč, to nechápu. Vždyť jsem jen nicka, která ho vůbec nemusí zaujímat. „Miluju snowboarding, a i lyže.“ Vysvětlím mu to v zkratce. My dva se zamluvíme a ani si nevšimnu, že jsme teď poslední.