Snow❄ || tomlinson

14. Sbohem

|Na Letišti|

Tašky jsme nakládali na pas a přebírali si letenky. Louis na mě koukal zezadu. Téměř mě přepaloval pohledem. Když jsem nám vzala letenky otočila jsem se k Louisovi. Chytla ho za lem košile a potáhla. Nahoru už nemohl. Leda by letěl s námi, ale to pochybuju. „Tak. Tohle je sbohem.“ Řekla jsem s falešným úsměvem. „Hey, Val já tě počkám tam nahoře… Měj se Louisi a pozdrav Maxe.“ Objala se s ním a pak ještě zamávala a byla pryč. „Pojď někde do ústraní. Chci tě ještě políbit.“ Řekl posmutněle. On se vybral nějakým směrem a já ho následovala. Nevím, kde jsme byli, a je mi to i jedno. „Zůstaň.“ Řekl a ztuha mě objal. „Louisi, víš, že nemůžu.“ Odtrhla jsem se od něj a pohladila ho po tváři. „A co když ti řeknu, že můžeš? Zůstaneš?“ Viděla jsem malý kousek radosti, ale ten jsem zahnala hodně daleko po mé odpovědi. „Ne nezůstanu. A teď to myslím vážně. Hele Louisi bylo to krásny. To všechno, ale musíme si dát sbohem. Já nepatřím do tvého života. Do kolotoče slávy a koncertů. Přesně tak, jako ty nepatříš do mého života. Do mé horské dráhy plné adrenalinu. Louisi, každý teď musí pokračovat cestou, kterou jel předtím.“ Řekla jsem a chtěla jsem ho ještě obejmout, ale bála jsem se, že se pak nebudu moct odtrhnout a že si mě nakonec po mé řeči vezme nazpět do hotelu. Vypadal celkem mimo, ale rozhodnul se něco říct. „Polib mě a já odejdu.“ Cítila jsem, jak mě tahle věta hřála, ale taky i mučila pocitem, že bude pryč. To byla ta nejhorší představa. Ne. Horší by bylo, kdyby na mě zapomněl. Nebude z toho zničený. Vím to. Půjde dál a bude se tam i s El hrát na něco, co sám nechce. Tady nejde o mě, ale o to, že ho nutí dělat, co nechce. Ale je to jeho život! Nakloním se k němu a dám mu letmý polibek. Nějak to neprodlužuju a hned se odtáhnu. „Sbohem.“ Řeknu a hned vyběhnu z místnosti, do které mě zavedl. Dostanu se na začátek letiště. Rozběhnu se ke schodišti a hned vyběhnu nahoru. Ve chvilce pohledem najdu Tess. Z mého běhu přejdu na normální tempo. Zhluboka se nadechuji a mrkám očima, abych tak zničila malé kapičky slz, které se tlačili na povrch. Tess seděla na jedné z židlí a já si k ní přisedla. „Tak jak to šlo?“ Zeptala se zvědavě. „No, chceš pravdu nebo lež?“ Zeptala jsem se pro změnu já. „Chci odpověď na svou předešlou otázku.“

„Dobře.“ Řeknu bez emocí a pohledem uskočím jinam. „Jo jasně. Vždyť vidím, jak se ti lesknou oči.“

„Nechci o tom mluvit dobře?“

„Fajn.“

Dvě hodiny jsme čekali na letadlo. Já a Tess jsme se dál nebavili. Tess četla nějakou knížku a já poslouchala hudbu na mp4. Když nám oznámili, že můžeme jít do letadla, zvedli jsme se a šli do vedlejšího křídla, kde jsme odevzdali letenky. Seděli jsme úplně vzadu. Třetí místo vedle Tess zůstalo prázdné. Já seděla při okně a těšila se domů. Těšila jsem se ke svému bráchovi. Joel. Joel Walker. Nejmilejší kluk, kterého znám. Napadl mě ještě jeden, kterého jsem nechala stát v místnosti a já utekla jak slepice. Celá já. Když přijde na lámání chleba uteču. Nebo jen nenávidím loučení. V mém případě je to asi normální. Matku neznám, otce jsem ztratila a zůstal mi jen milující bratr. A za toho jsem moc vděčná. „Přemýšlíš nad Louim? Nad mým budoucím manželem?“ Zasmála se. Já si hned vybavila první den. Nad touhle větou jsem tenkrát otočila oči, no teď se tomu zasměju. „Jo nad tvým manželem, o kterého jsem přišla.“ Řekla jsem posmutněle. „Ale Val!“ Přitiskla si mě na svou hruď. „Všechno dobré jednou skončí. Možná Vám to nebylo souzeno.“ Pousmála se a zvedla mou hlavu. Něco ve mně se zlomila a na povrch se dostala první slza. Ona mi ji setřela a usmála se znovu. „Po každé bouřce vyjde slunce.“ Řekla mi jedno ze svých kréd. Měla pravdu. Ona ji vždy měla. Vždy ví, co říct něco co Vám vykouzlí úsměv na rtech. Já se pak stočila k oknu a znovu poslouchala jemnou hudbu, která mě přivedla do spánku. Probudila jsem se až v San Diegu, kde mě budila Tess. „Val jsme tady.“ Rozepnula si pás a zvedla se. Já mrkla očima, abych zaostřila okolí. „Jinač, napsala jsem smsku Joelovi a ten pro nás přijde.“ Řekla a podávala mi mou tašku. Já se odepnula a vzala si tašku. Zvedla jsem se a společně jsme šli k východu.

|Doma|

Celou cestou domů jsem nepromluvila. Joel se ptal co mi je, ale Tess mu řekla, nech mě nechá být. Za to jsem ji vděčná. Hned jak jsme přijeli vyběhla jsem do pokoje a zavřela se tam. Vybalila jsem si věci a pak se hodila na postel. Moje mysl mě donutila přemýšlet. Přemýšlet nad Louisem. Jak mu asi teď je, nebo co dělá. Věděla jsem, že těmihle otázkami nemám zabývat, ale chtěla jsem to vědět. Jistou chvilku jsem mu chtěla poslat smsku, ale to bych se pak nikdy neodtrhla od něj. Ale byla tu i možnost, která by mě bolela. A ta, že mi neodepíše. Fajn, konec Louise! Nechci být jako Isabella z Twilight-u a sedět jako blbá při okně a trucovat. Seděl měsíce při okně a jen tak čekat, že se objeví, je pitomost. Nebudu tohle dělat. Nebudu se trucovat kvůli tomu, co jsem řekla nebo co jsem udělala. Je to minulost a minulost zůstane minulostí. Čili zapomenuta někde daleko v mysli.  Zvedla jsem se z postele a mířila do sprchy. Tam sem na sebe nechala padat proud teplé vody. Když jsem měla zmočený prsty vyšla jsem ven. Důkladně jsem se usušila a navlékla na tepláky a tričko. Moje pyžamo. Lehla jsem si do postele a čekala na další den.

-Takže! Po dlouhé dobře zase falší díl! :) Snad se líbil jestli ano votes a nějaký koment! :) Jinááč čeká nás ještě 2 nebo 1 část a pak bude epilóg-konec :) !

-Wallerie