Snow❄ || tomlinson

11. Red Beach ?!

Po několika sekundách se mi začali lepit víčka a já usnula. Po chvilce jsem se však probudila. Ani nevím proč, ale vím, že jsem nespala dlouho, protože jsem se tak vůbec necítila.  Ale když jsem se koukla směrem k hodinám ukazovali 6:21 ráno. Dvě hodiny. Pořád jsme leželi s Louisem na podlaze. Louis měl hlavu opřenou o stěnu gauče. Tedy spal v sedě. Já jsem ležela divně. Od pasu dolů jsem byla mezi Louisovými nohami a vrch mně se opíral o jeho hruď. Prostě bylo to pohodlné i divné.  Nejsem si jistá, jestli Louis spí nebo se jen tak tváří protože tak rozhodně vypadá… Po chvilce mého pozorování se usmál. „Ty přetvářko jedna!“ Bouchla jsem ho do hrudě. „Hele klídek slečinko. Já nejsem z ocele.“ Chytil mi ruku. „Jo, ale ani ze skla.“ Vyplázla jsem mu jazyk. „To sice taky ne, ale jsem špageta.“

„Ne. To já se cítila jako špageta…“Vzpomněla jsem si na předešlé dny. (6. Část FK) „Kdy?“ Ups. „To nechceš vědět.“ Lišácky jsem se na něj usmála. „Hele víš co?“

„Ne, nevím Louisi neumím číst myšlenky.“ Podotkla jsem. „Skvělý. -mávl rukou- Představ si tohle. Já a ty někde pryč od lidí. Jen my dva. Sami.“

„A to je jako kde?“ Zajímám se. Je to hezký sen, ale… „Ehm nevím. Kde si řekneš. Víš, kam bych chtěl opravdu jet?“ Jen pokývám hlavou. „Na červenou pláž v Číně. Všechno je tam červené. Všude jsou květy a tak dále.“ (foto) Aha. To bude tím, že jeho oblíbená barva je červená? Nebo ne? „Co myslíš?“

„Je to krásny plán, ale…“

„Ale?“

 „Když já nevím…“

„Hlavně mi neříkej, že tam nechceš.“

„Chci! Věř mi. Chci tam jít. S tebou.“

„Beze mě by si tam nešla?“

„Louisi, já ani nevím kde to je!“ Zasměju se. „V Číně!“ Také se zasměje. „Hele, je mi jedno kde to je a je mi jedno, co tam je, ale jestli tam budeš chtít jet ty tak já taky.“ Přitulila jsem se k jeho hrudi ještě víc. „Tak v čem je problém?“

„Mám i rodinu.“ Na slově rodina jsem udělala uvozovky. „Proč…“ Udělal uvozovky. „Protože, to co já beru, jako rodinu ve skutečnosti není rodina.“

„Proč ne?“ To snad ne. Celkem mi dává otázky na tělo. „To ti řeknu jindy.“

„A proč?“ Udělal psí oči. „Protože se mi o tom nechce mluvit.“ Chtěla jsem se postavil, ale on mě stáhnul nazpět. „Ne, ne ne. Ty zůstaneš hezky tady a budeš mi říkat něco hezkého.“ Jako co? „A co například?“ Zeptala jsem se. „Něco co mě pobaví?“ Usmál se. Dobře. Sám si to chtěl. „Máš velký péro Loui.“ Pohladila jsem ho po vlasech a zvedla se. On vybuchl do hysterického smíchu. „Dobře. Tohle jsem konkrétně nechtěl slyšet, ale děkuju. Jako kompliment je to dobrý.“ Snažil se normálně mluvit pomezi smích.

-Promiňte, že mi to tak trvalo, ale jsem strašně lína a k tomu i neschopná něco napsat :D Fakt se omlouvám i za to, že je to krátký, ale jak jsem řekla nebyla jsem schopná něco napsat. Slibuju, že příště to bude lepší! :) Votes i Koments :D potěší vždy!

-Wallerie