Stopy Šelmy

1. kapitola Severus- Prozatím

Na dlaň z nebe umřel mi
suchý list.
Co píšeš, mé něžné svítání?
O víře, naději, čekání?
Sílu nemám číst.
...A jen oči tvé zelené,
dražší nade všechny
lektvary, jedy, co znám,
k té tůni bezedné
v houfu vedou mé sny;
běsné se k smrti zpít
z těch tvých slzavých jam!
Že na dně
najdu tě -
chci uvěřit.
-----------------------

„Přestaň už, víš, že nemůžu," odsekl Potter nabroušeně, znovu se rozhlédl bradavickými chodbami. Stále byli sami.

„Ty se bojíš!" oznámil Black vítězoslavně. A potměšile, samozřejmě.

„No to teda nebojím," zavrčel Potter.

„Nechme toho, kluci," kňučivě zažebral Pettigrew, „možná to vážně není dobrý nápad..."

„Jak může být máslový ležák špatný nápad?! Radši mlč, Petere. No tak jo, my jdeme do Prasinek. Ty se utíkej schovat za sukně slaďoučké Lily. Ať tě nevypráská."

„Slíbil jsem to. Čeká na mě."

„Tak šup, uháněj. Srabe."

„Siriusi," zavrčel Potter varovně.

„A co ode mě čekáš? Pochopení?! Byl jsem chápavý docela dlouho, ale jsi věčně v tahu, co ses sčuchnul s tou milovnicí Zmijozelů. Pěkně si tě omotala kolem prstu, to je samé: Jamesi sem, Jamesi tam, udělej tohle, nedělej tamto..."

„Siriusi."

Potterův tón dosáhl nebezpečného odstínu.

„Je to pravda," zabodl do něj Black ukazováček, „a ty to víš. A víš ty co? Vlastně začínám pochybovat, jestli mezi nás ještě patříš."

„Siriusi," zopakoval Potter mrazivě. „Občas umíš být vážně parchant. ...Jen počkej, až začneš s někým chodit ty. Uvidíme, co budeš říkat pak."

„Můj zlatý, prostoduchý Jamesi... ale já neustále s někým chodím. A nechal jsem tě někdy ve štychu?!"

Potter cosi nesrozumitelného zamumlal.

„Jdeme, Petere. Užij si večer, Jamesi."

Kroky, směřující pryč.

„...Sakra," ulevil si Potter polohlasně. Pár tónů vzteku, chvatně zanikly v odevzdané rezignaci. Přiškrcený povzdech. „Tak přece počkej. Jdu s vámi."

„Skvělý," dopřál si Black tlumený triumf vítězství; a jeho hlas se okamžitě vrátil k familiárně přátelskému tónu. „Slibuju, dáme si jeden, dva ...možná tři," ozvalo se pár měkkých ran, nejspíš Pottera poplácal po zádech. „A pak už můžeš utíkat za Lily a dál svědomitě budovat pověst Chroptící chýše."

Potter se uchechtl.

„Já to jméno nevymyslel."

„Což nic nemění na tom, že mu vy dva děláte čest. Tak pojď. A neboj, ona počká. Vždycky na tebe počká."

Trojnásobné kroky, zněly až do ztracena, chodba ztichla.

Přesto Severus zůstal ve stínu za rohem.

Cloumal s ním vztek.

Nepříčetný.

Ten – arogantní – zmetek. Jak může, jak si vůbec dovoluje chovat se takhle k Lily?! Proč tomu odpornému Blackovi nevypláchl pusu mýdlovou vodou, už jen za tu neúctu, s jakou vyslovoval její jméno?!