Stopy Šelmy

7. kapitola Harry - Svědectví krve

Jak láska, bezpečně skrytá ve staleté vrásce ticha, tarské mohyly spaly zakryté suknem noci; zatímco Koloběh, ten neúnavný šafář Světa, začínal zvolna stahovat černé plátno děravé hvězdným mihotáním, trpělivě, neodvratně dobýval každý metr oblohy, temnota zadrhávala o pichlavé hroty všech minutových ručiček a jednu hloupou prosbu; ještě neodcházej, noci, ještě nepřicházej, ráno. Ještě nejsem připravený.

Harry ležel na zádech, sledoval dění nad sebou. Strop pokrytý krápníky mu před očima rozkvétal, každý bodec pukl, rozvinul se v korunu pětilistého kvítku. Matově smolná louka hořepníčků bez vůně, vlnily se na měkce vláčných stoncích, svedené tlumeným broukáním monolitu.

Zvláštní. Dívat se na to vzhůru nohama. Tohle bylo po probuzení vždycky nejtěžší, poznat, kde je nahoře, kde dole. Někdy jste na to nepřišli do večera.

Ale ne dnes. Dnes to Harry věděl okamžitě. Protože jeho dlaň stále spočívala v Dracově, prsty se volně dotýkaly.

Ležel, díval se na svou černou zahradu obrácenou naruby, držel se Draca.

Věděl, že je taky vzhůru. Třebaže zůstával stejně nehybný, magion na jeho hrudi odpočíval, stříbrné krajky křídel rozprostřené, jen tykadélka se mu rozkývala s každým Dracovým nadechnutím. Není to zvláštní, jak u blízkých lidí vždycky poznáme, že se probudili? Možná už podvědomě známe jejich rytmus dechu, srdečního tepu? Možná. Nebo je v tom něco jiného? Stejně to je zvláštní. Takovým příjemně uklidňujícím způsobem.

„Tak," promluvil Draco jako první, do stinného ticha monolitové náruče. „Nový den."

„Jo. Už na tom pracuju."

Smiřuju se. Akceptuju. Rezignuji. Bouřím se.

Abych jako vždy došel k závěru, že s tím stejně nic nenadělám.

„Napadlo tě někdy... když otevřeš oči, že právě v té chvíli ve skutečnosti usneš? Přímo do té nejhorší noční můry."

„Občas," pronesl Harry. Jemně sevřel Dracovy prsty. „Tohle pomáhá."

Draco váhavě křehký stisk opětoval. Mělký nádech.

„Ano. To pomáhá."

Stočil k němu tvář, magion ospale mávl křídly.

„Dal bych přednost noční můře. Tahle realita stojí za zlámanou hůlku."

„Co naděláš," zamumlal Harry, „po ránu můj sex appeal tolik nezáří. S polednem se to zlepší."

Draco na něj okamžik hleděl bez hnutí víček.

„Nevadí, pokud zareaguji až po sprše a svém ranním šálku čaje?"

„V pohodě. Žádná křeč."

Draco se vrátil pohledem ke stropní zahradě.

„Lenka před chvílí odešla," vyslovil.

Harry to taky vnímal; její přítomnost ve vedlejší místnosti, zajiskření magie přemístění.

„Mrzí mě to, Draco," řekl tiše. „Mrzí mě, že tě od ní odvádím."

„Myslím... Já ji opustil už dávno," vyslovil Draco; upřímný, až to zastudilo. Pravda bývá taková. Studená. „Jen to zatím není vidět."

Jenže bylo; Harry to viděl. Lenka také.

A Harry věděl, že i Draco to někde hluboko v sobě ví.