Stopy Šelmy

5. kapitola Harry - Brusinkový

Znával zpaměti každý keř, strom, shluk kamenů i proláklinu. Ale nejspíš se všechny cesty jednoho dne změní.

Kotouč jedovatě oranžového slunce perfektně obkresloval každičký detail, štíhlé věže s pichlavě ostrými hroty vrcholů, vodorovné tahy střech. Křídla kamenných chrličů, oblouky oken, spojujících mostů. Impozantní jako vždy, dokonale známý všemi rysy.

A tak nečekaně cizí.

Harry se zastavil, bradavický hrad v dálce před ním trpělivě čekal, ty nepůjdeš dál?

Mluv se mnou, Severusi. Povídej, o čemkoliv chceš, jen prosím mluv. Potřebuju tě, právě teď tě...

Co to plácám. Potřebuji tě neustále.

Harry se v duchu zhluboka nadechl.

Ale ty tu jsi. Že mám pravdu? Jsi se mnou – jednoduše se jen odmítáš ozvat. Protože jsi ten nejtvrdohlavější zmetek, jakého jsem kdy poznal. Definitivně nejhroznější z hrozných. Pořád se v tom chceš zdokonalovat?

Potřásl hlavou, pousmál se. Vytáhl se v ramenou, vykročil.

Ale, víš, Severusi, teď už by tě fakt nezabilo, kdyby ses aspoň malinko změnil... Nic jsem neřekl! Zůstaň takový, jaký jsi.

Vzápětí ho ucítil. Neslyšné tichošlápkové kročeje beze stop, plápolání látky černého hábitu, závan vůně jako šeplavé vydechnutí víl; mohla to být vůně hořepníčku? Mohla?!

Harry zvolnil. Přivřel oči.

Severus šel s ním.

Kovová brána, za ní cesta lemovaná bělostnými kmeny Innosentů, naposledy jsme tudy šli v lednu. Pamatuješ? A pak k Londýnu, k Voldemortovi.

Někde tamhle u toho křoví jsi mě políbil a řekl: Tohle není sbohem.

Nebylo.

Když jsi odcházel z domku, taky jsi neřekl sbohem.

Takže ani tohle nemůže být konec.

Mrknul vedle sebe, do prázdného prostoru.

Jo, jasně, klidně mlč, zazubil se v duchu. Já to stejně vím; někde jsi. A čekáš. Už šest set osmdesát čtyři dní.

Čekej dál. Najdu tě. Taky jsi mě našel.

Sychravý vzduch se jemně zachvěl, slabě zajiskřil, bradavické štíty ožily.

„Jak velmi tu jsi vítán," vztáhla k němu průsvitnou dlaň Helga z Mrzimoru.

„Čekali jsme na tebe, náš mladý příteli," pokynul mu Godric z Nebelvíru.

„Věděli jsme, že je pouze otázkou času, kdy sem zavítáš," dodala Rowena z Havraspáru.

Salazar ze zmijozelského domu, temnou tvář orámovanou sněhově bílými vlasy, neřekl nic.

„Hledám odpovědi," řekl Harry. „Pokud je někdo zná, měli byste to být vy. Aspoň některé."

Helga chvatně sklopila pohled. Ostatní se nepohnuli. Vyslovila to Rowena.

„Ne, Harry Pottere. Z Mlhy se nikdo nevrací."

Zášleh bolesti se palčivě dotkl bránic. Rozplynul se ve vzteku, s ohavnou chutí bezmoci.

Severus není nikdo! A že to dosud žádný nedokázal, neznamená, že to dokázat nejde!

Ale proč ne. Nejspíš je dobře, když si to myslíte. Myslete si to dál.