Stopy Šelmy

2. kapitola Harry- Tady a s ním

Jako holá pláň, vzdálená stovky mil a sedm světelných let od nejbližšího obydlí, noční obloha nad hlavou neprodyšně uzamčená před měsícem i hvězdami; taková byla ta tma. Bylo v tom cosi neposkvrněného; dost možná stejná pokrývala vše před počátkem zrození.

Draco kráčel zvolna, půdu pod nohama pouze tušil; šel beze strachu. Byl si jistý, že kdyby zavřel oči, soustředil se, pocítí jejich přítomnost. A pokud tu byli oni, čeho by se měl bát?

Stříbrošedý motýl vznešeně a houpavě plynul vpředu, jiskřivý pyl za ním jak ohon komety, odvátá zrnka prachu pozvolna vyhasínala.

Ať mířil kamkoliv, k branám věčného zatracení, k milosrdnému vykoupení či jen do další temnoty, Draco tam chtěl.

Občas, zřídka, míváme každý takový pocit absolutní jistoty, nepodložené ničím; vede nás tam, kde máme být. Je právem a svobodnou volbou každého, zda a kdy ho vyslechneme; a třeba nikdy. Draco mu naslouchal.

...Možná, jen maličké možná, protože nebylo kam jinam ještě jít?

V paměti mu matně vytanuly rady záchranáře; ta hmota tvrdší s každým krokem, kde je? Pohyboval se lehce, až s mírnou závratí jako ve stavu beztíže.

Nebo měl muž pravdu ve všem a Draco, pohlcený monolitem, mezitím skutečně zešílel?

Draco se zamyslel. A záleží na tom?

Opět vykročil.

Následoval motýla.

Stříbrošedý třepotálek ještě mnohokrát mávnul křídly, zpomalený gejzír třpytivých střípků. A náhle byl pryč. Temnota ho spolkla.

Konec cesty.

Draco ani nezaváhal. Krok, druhý, třetí, pokračoval do slepoty.

Poslední vznášející se zrníčko hvězdného pylu ještě bliklo, než i ono v posvátném tichu vyhaslo a věčná noc spokojeně rozprostřela svůj plášť; bez poskvrnky.

--------------------------

Prostor. Obklopený živými černými stěnami, vlnily se. Dýchaly.

Tonul v poklidném šerosvitu, v čarovných stínohrách; to ti motýli. Snad stovky droboučkých okřídlených bytostníčků tu poletovaly, neúnavně rozsévaly blýskavé částečky prachu, až se místo zdálo pokryté perletí.

Ve všech možných odstínech šedi; nebyla tu černá, nebyly tu barvy. Jen šedá. Šedá, šedá. Jako nekonečně klesající popílek po sopečné erupci.

Dracův motýl dolétl doprostřed místnosti, usedl.

Běžný člověk spotřebuje denně průměrně dvanáct tisíc slov, aby vyjádřil své základní potřeby – Já jsem, já chci. Ale někdy nastane situace, kdy cítíme tolik emocí, tak nepřeberné množství různorodých pocitů, že jediný způsob, jak je definovat, jak naprosto detailně popsat každičký z nich, je neříct vůbec nic.

Draco stál, díval se na Harryho a mlčel.

---------------------------

Harry seděl na zemi v jednoduchém volném oděvu, bezbarvý jako mizející vzpomínka. Tvář zvednutou k Dracovi, tichou a mírnou, jemný výraz; oči šedošedé, bez nejmenšího prchavého nádechu zelené; šedé! Merline.

To tak bolelo.

„Přiznávám, že jsem magiona hvězdolitého nikdy neviděl," pronesl Harry. Jeho tlumený hlas, jako živá voda vyjádřená melodií, zalil Draca jarním deštěm plným hojivé síly. Dokonce protlačil i pár molekul kyslíku do plic. „Ale snad jsem se příliš nespletl."