Stopy Šelmy

3. kapitola Severus- Darmoděj

Oválná místnost. Její strop křižovaly prosklené tubusy, v každém z nich plamínek; kouzelná ohnivá stvořeníčka, věčně planoucí, vydávala jasnou zář. Zdála se křehká s jejich malými, útlými tělíčky, jak uvězněná hořící děvčátka.

Propustit je z jejich průhledného žaláře by byl však tragický omyl, na kterém se dala najít pouze jediná dobrá věc – byl by to váš omyl poslední. Jejich životní funkce poháněly dva faktory, potřeba kyslíku a nutkání předávané z generace na generaci, touha vzplanout jako supernova, vznítit zložár, pohltit svět.

Vcelku příhodné osvětlení Sídla.

Severus stál v řadě u stěny mezi ostatními Smrtijedy, byl čas pravidelného tréninku, Severusovo poprvé. Přišel dobrovolně. Jako Mistr lektvarů možná nemusel. Možná by mu to Pán dal rozkazem.

Částečně kvůli tomu se přihlásil sám; částečně pro to, že i bez hůlky vždy můžete hůlkou zemřít.

Jako Mistr lektvarů byl excelentní. Při soubojích v Bradavicích patřil mezi ty dobré, mezi ty velmi dobré.

Zde, mezi zkušenými Smrtijedy, bylo jeho válečnické umění jedním slovem ubohé.

Sledoval, jak muži před ním jeden po druhém ničí předměty chráněné Pánovým prostým Protegem, s větším či menším úspěchem.

Ras, Katan, Bestiář, Krvavec, Potměšilec... ty jejich zdejší přezdívky byly směšné, vážně. Dětinsky směšné.

Jejich magická síla ne.

Místo před Severusem se uvolnilo, poslední Smrtijed před ním – myslím, že si říkal Drtimág, vystoupil z řady, přešel ke středu místnosti k čáře na zemi, dvacet stop od cíle. Ani se nenadechl, nesoustředil. Švihnul hůlkou, Pánovo Protego vzplálo, cíněný talíř pod ním se rozštěpil na tři části.

Řada u stěn se zavlnila tlumeným souhlasem, Drtimág drobnou úklonou poděkoval Pánovi za jeho němou spokojenost.

Temný pán stál celou dobu mezi terči, ostře sledoval, hodnotil. I malá armáda může být smrtonosná, pokud každý jeden z jeho válečníků ovládne sílu sta.

Severus vykročil. Mladíček mezi muži, vychrtlý, připomínal víc kořist než lovce.

Kamenný výraz; žádný z pocitů, který ho užíral zevnitř, neprosákl ven.

Jen se smějte. Jednou to dokážu. Ne dnes. Ne zítra. Nejspíš ani za měsíc.

Ale jednou ano.

Zastavil se u hraniční čáry, namířil hůlkou na kamennou sošku gargoyla. Pán zvedl dlaň.

Lehkým posunkem dvou prstů ukázal na terč o tři místa vlevo.

Na podstavci tam stála sklenka z broušeného křišťálu, naplněná vínem. Pánovo Protego kolem slabé, až průsvitnělo jak muší křídla.

V místnosti to zašumělo skrytým smíchem. Severus nehnul brvou.

Ukročil, přešel k nové pozici. Namířil. Soustředil se. Vymazal pohrdání za sebou, světlo plamínků, Pánův pronikavý pohled.

„Vesaniens impetus!"

Protego se ani nezachvělo. Hladina vína bez jediné nejmenší vlnky.

Severus hůlku sklonil. Vzpřímený, lícní svaly klidné, oči bezvýrazné. Zařadil se zpět do kruhu.

A němý výsměch se všech stran se mu propaloval kůží hůř než zuby ohnivého salamandra.

V pořádku. S tím jsem počítal.