Stopy Šelmy

2. kapitola Tom- O vílách a lordech

Chvat a shon vládne celému domu od samotného rána.

Plukovníkova čestná šavle, třicet pět palců dlouhá úzká čepel v mírném oblouku z odlehčené oceli, zdobená černou rukojetí, visící nad krbem v přijímacím pokoji, byla vždy v perfektním stavu; stejně jako její pochva, zdobená rytinami britského impéria.

Přesto ji dnes Fay čistým hadříkem z jemně vypracované kůže znovu a znovu leští včelím voskem, pečlivě, zlehka. Jen v podélném směru. Už si to pamatuje.

Konečně je plukovník spokojený. Fay zbraň osuší, natře hřebíčkovým olejem, stejným způsobem ošetří pochvu, a odnese vše do plukovníkovy ložnice. Služebné se zatím postaraly o jeho uniformu, zásadně pranou ručně, precizně vyžehlenou. Vykartáčovaly ji, urovnaly ramenní prýmky s hvězdami hodnosti, vyleštily medaile.

Plukovník odpoledne strávil v lázních, vrátil se pečlivě ostříhaný, knírek s prvními šedými vousky zastřižený, tváře hladce oholené, nehty ošetřené manikúrou.

Dnes je první podzimní ples. Snášející se večer probouzí ve Fay paniku; marně se ji snaží pohřbít.

Nenávidí to.

Sarumské dámy v honosných šatech, zvonivé hlasy a oči plné vzrušeného lesku, vír bohatých sukní na tanečním parketu; smích a prostá radost, existence vášnivě prosakující každičkou molekulou kyslíku – nenávidí to.

Dívat se, jaký by život mohl být.

Fay tiše jako myška prochvátá přízemím, plukovníkovi neproklouzne; on vždy všechno vidí.

Přejede po ní strohým pohledem.

„Vy ještě nejste připravená?"

„Již se chystám, pane," hlesne pokorně.

Pohled jí padne na ozdobný list papíru, seznam hostí.

A srdce v ní škobrtne.

Zná je, Fay zná každičké jméno v něm, i tvář, která mu náleží.

Až na jedno.

Ralph B. McKeown.

...Mohl by...?!

On. Lord. Můj Lord. Je zpět, je tu, on je – on bude tam.

„Drahá? Pevně věřím, že nehodláte jít na ples v domácím oděvu... a s tímto vzezřením."

Fay prudce sklopí tvář; skutečně jí líčka planou nebo je to jen pocit?!

„Omlouvám se," vydechne, spěchá ke schodům do patra, pryč od plukovníka; v hrůze ji napadne, zda to nepoznal, on neumí číst myšlenky, že ne?

A poprvé se skutečně zděsí nad hodinovou ručičkou. Devadesát minut do odjezdu.

Ledová sprcha, hrubý ručník. Ještě hrubější vykartáčování vlasů. Palčivě horký dech fénu, rozžhavená kulma.

A nic z toho nedokázalo ani na moment vyhnat z hlavy onu jedinou myšlenku.

Bude tam.

Čistá, v bílé spodničce, zvlněné vlasy do půli zad, Fay stane před zrcadlem.

Nikdy dřív nebylo o čem přemýšlet – jemné líčení, splést vlasy do copu, připnout k hlavě. Nenápadné náušnice z bílého zlata, řetízek s medailonkem plukovníkovy miniaturní fotografie. Společenské, černé decentní šaty s těsným límečkem u krku.