Stopy Šelmy

6. kapitola Tom - O vlčím dítěti a temném zahradníkovi I. část

„Fay, prosím," natáhne se po ní Pomněnkový, „já nejsem váš nepřítel..."

A její levá dlaň se pohne; to šelma se bokem otře o nadýchané ohnivé chvosty sukně, mírně skloní svou velkou hlavu, jakoby bezděčně vklouzne pod Fayinu levou rukavičku. Zvolní krok, zatímco kolem ní prochází, jen nepatrně, projde Fay pod rukou snad téměř v pohlazení.

A světla a barvy a oslepující zář měkce zahalí rozhozený mušelín jeho hlasu.

„Pokud jste s výslechem hotovi," pronese Lord po Fayině boku, „slíbil jsem své dámě tanec."

Bezbřehý vesmír jeho dlaně obejme Fayiny prsty, v něze je zachumlá. A v bezpečí; v bezpečí především. Až se z toho trochu zatočí hlava, jaký je to pocit.

„Pánové," Lord se mírně pokloní, pohlédne na paní Costiganovou, další drobná poklona, „dámo. Příjemnou slavnost vám všem."

Provede Fay skrz.

Nikdo jim nebrání, parket se rázem vylidní, všechny tváře už halí masky, ale kdo by se díval, Lord vede Fay a vede ji jako královnu; na okamžik z ní nespustí pohled. Hudba přestane hrát. Koho by to trápilo. Mají svou vlastní melodii.

Ach, Ohnivá, prosím! Zasténá Fay. Prosím. Musíš to pro mě udělat, protože já nesmím, všichni se dívají, já nemůžu. Prosím, Ohnivá. Jen pro tentokrát.

Mohla bys plakat místo mě?

------------------------------------------

Lord se zastaví někde uprostřed sálu, zaujme taneční pozici. Fayinu dlaň ve své, druhou ruku na jejích bedrech. Přivine si ji blíž.

A ještě kousek.

A ještě.

Čokoládové oči jen pro ni. Kvetou vlčími máky, lesknou se kapkami opia, vytékají z puklých makovic.

Lord se nepatrně předkloní, zašeptá jí do vlasů: „Musím tě brát ven častěji. ...Ještě stále voníš deštěm."

Žár jeho dlaní, hrudníku, boků, sálá, vniká do Fayina těla, bez odporu projde vším, a obalí ji; tenhle žár nepálí, ne, kdepak, ani maličko, hřeje poleny v krbu, matka se od plotny kratičce ohlédne, na rtech drobný úsměv, kam ses mi zatoulala, má neposedná?

Jsem tu, hlesne Fay. Protkaná jeho pohledem, jeho přítomností. Jeho existencí. Matko. Jsem doma.

Dum, dum, dum, ne srdce, ne, to duše veršotepec zkušenými, přesnými, měkkými údery na dlátko vytesává do vnitřní strany žeber jeho jméno. Na věky. Nebo pro tuhle vteřinu? Co na tom záleží.

A už je tu krok. Lord ji vede, druhý krok, přetočení. Sukně zavlaje, ohnivé chvosty zpomalené následují.

Tančí.

Fay tančí. Jako tisíckrát. Jako nikdy.

V jeho náručí.

Dokud tančíš, je život dobrý.

Oči a masky a ticho němého orchestru je pryč; možná tu nikdy ani nic z toho nebylo.

Jen krok sun krok, šumivý zpěv látky, dech, žárné dlaně. Omamná závrať upřených očí, znají ji až na prach, ze kterého vzešla; tajně se usmívají. Fay už to pozná. A ten úsměv majestátu noci patří jí.

Díváš se, matko? Dívej se.

Tvá dcera tančí.

V rytmu valčíku, raz dva tři, ani jediné vybočení z taktu nebo směru, jak dokonalá synchronie pohybů, vznáší se na parketu, ale ne, jaký parket, plynou na hřebenu vlny, pěnivé vodní krajky laskají kotníky a lemy šatů, pod nimi bezedná masa mořského hrobu, jako by je sama matka Země zvedla na své dlani, výš a dál od bezvýznamné malichernosti lidského bytí; nebo snad klesají s lavinou, hučivý příboj mrazivé smrti podél nich chvátá pozřít svět, ledové krystalky ulpí Fay na řasách, sněhobíle se zatřpytí v Lordových očích, ladná otočka, raz dva tři, toč se, toč, plamínku bosý, pro mne, se mnou, nepřestávej, jsi má jako nikdy nikdo, nerozumím tomu a ta intenzita mě občas až děsí, raz dva tři, jeho tělo tak blízké, raz dva tři, paže pevné a silné, ani na setinu se neodchýlí, nepoleví, nepustí, nenechají padnout, raz dva tři, možná právě končí éra, možná se svět rodí a možná právě všude kolem jen umírá, jak krásně je to lhostejné, když vaše srdce duní proti mému, vaše vůně mne ovíjí jak hedvábný šál a váš dech mi vplétá stuhy do vlasů, všechny hvězdy pro vás, můj pane, jen všechny hvězdy... pro vás, můj Lorde.