Stopy Šelmy

6. kapitola Tom - O vlčím dítěti a temném zahradníkovi II. část

Tom automaticky otevře okno stínovou magií. Povede se to.

Napodruhé.

Do místnosti krouživě vplachtí Athene noctua, prozaičtěji sýček obecný. Už od dob starověkého Říma je považován za posla smrti a špatných zpráv. Není to tak docela pravda; jednu dobrou zprávu v sobě skrývá. A totiž, že Cleitus Goimarac minimálně jednu hodinu historie neprospal.

Goimaracova osobní sova spustí do Tomovy dlaně úzkou ruličku, nečeká na odpověď ani odměnu, vrací se k oknu. Drzý pták. Tom začne zavírat okenní křídla dobré dva metry před ním, se škodolibou radostí zaznamená, jak sýček zpanikařeně prudce zamáchá perutěmi, vyletí jen tak tak.

Tom sevře pergamen. Nepotřebuje ho číst. Ví, co tam je. Zhruba.

Čeká na něj od prvního dne, tomu nebylo možné se vyhnout. Přesto si dovolil počítat s delším termínem.

Můj respekt, Mordrede. Vhodnější chvíli bys nenašel.

„Co je to?" zeptá se Fay, odloží netknutou sklenku s vínem.

Tom pergamen rozvine.

„Pozvání na večeři."

„I pro mne?"

Co na to říct, má milá? Netuším. Jídelní menu Cleitus nepřiložil.

„Ne. Jen pro mne."

„A na kdy?"

„Hned."

Tom zaváhá, zda oděv na sobě přeměnit. Rozhodne se, že nikoliv. Nechá lektvar pracovat, nezasahovat silou do jeho působení, kdo ví, co by tím mohl způsobit.

Aspoň do té chvíle, než nebude zbytí.

„Jdu se převléknout."

Opustí salonek, stoupá do schodů, Fay zůstane dole bez hnutí.

A Toma trochu zamrazí, že neslyší ani ten nejmenší, nejvzdálenější šepot jediné její myšlenky.

--------------------------------------

Obléká se pomalu, nespěchá.

Nitroklid? Ne. Magie... Neprovokovat lektvar.

Šetřit síly.

Spolehnout se na své instinkty a chladný rozum; k tomu nitroklid nepotřebuje.

Natáhne si společenské černé kalhoty, smetanovou košili, slavnostní zelenočerný hábit. Zasune hůlku do rukávu.

Necítí svou šelmu. Necítí ji, necítí, necítí...!

Obuje si boty.

A pak, najednou, je tu. Stále ji necítí. Ale ví. Je s ním; tady, po jeho boku, navěky. Tom přivře oči, představí si její mohutnou hlavu, překrásné rudé oči, jak sedí před ním, konec ocasu netrpělivě mrská ze strany na stranu. Jak ho černým, vlhkým čenichem šťouchne do stehna.

Dnes je dobrá noc na lov.

Jistě, neubrání se Tom malému úsměvu, je v něm úleva, vracející se klid, sebedůvěra; ale to je přeci každá noc. Ne?

Vstane, vyjde ze svého pokoje a ví, že ona jde s ním.

Fay čeká pod schody.

„Přečetla jsem si to," přizná, černé oči plné úzkosti. „Cleitus Goimarac je ten...?"

Ano, moje milá. Ten. Náš soused a jeho živý plot, držící striktně mudlovskou proteinovou dietu.

„Je to váš přítel?"