Stopy Šelmy

4. kapitola Harry - Dvacet šest vteřin

Špatný, hodně špatný nápad. Dům Weasleyových byl zlý sen, zmírněný rouškou neskutečnosti. Tolik radosti, smíchu a objímání, Harry šel z jedné náruče do druhé. Nepokoušel se je rozeznávat.

„A dost," zavelela paní Weasleyová, „nechte ho odpočinout! Pojď sem, drahoušku, sedni si. Rone, zmlkni! Frede... Je mi jedno, jestli jsi George, oba budete zticha! Posaď se, Harry, zlatíčko, musíš mít určitě hlad, jsi děsivě hubený, kdy jsi vůbec jedl naposledy? Tím se netrap, vydrž, hned něco přinesu!"

Řekla to? Harry si nebyl jistý. Aha, nejspíš řekla, protože seděl na židli za stolem.

Jídlo? Nechtěl jídlo. Jídlo bylo zbytečné.

Severusi, mluv se mnou. Prosím.

„Mamka ti určitě přinese čaj. Ona prostě odmítá akceptovat, že už nejsme děti," zamrmlal Ron pohřebně, s ušklíbnutím vylovil zpoza zad láhev ohnivé whisky. „Nápoj pro muže?"

Harry zmateně mrknul. O čem je řeč? Ron mu už naléval do pohárku.

„Nezdržuj, nebude tam věčně," několikahlasé syknutí, objevily se další ruce, další sklenky, hrnečky, slastné mlasknutí.

Harry neměl žízeň. Nebo měl? Nedůvěřivě zíral na sklínku ve svých prstech. Kde se tam vzala?

Severusi, prosím. Mluv. Řekni něco.

„Tak na zdraví! A na tvůj návrat, díky Merlinovi!"

Bujarý cinkot skleniček, dušený smích. Provokativní závan alkoholu.

Tolik nepříjemného dění, zvuků, pachů, pohybů v blízkosti. Ale ne, nevadilo to.

Prosím. Severusi. Řekni cokoliv.

Jako akvárium naruby. Vy uvnitř, sami, v tichu, prázdnotě, v bezpečí, za průhlednými stěnami bublavě vře abstraktní fantazie.

Severusi.

Neopouštěj mě.

Barevné divadlo života, bezuzdně hýří emocemi. Snad jen fanfáry chybí.

Ale to je dobré, vás se to netýká.

„...načež jsi do kotlíku se zcela seriózním výrazem chrstnul nijak předem nezpracovanou Euphrasii namísto Linearie alba, což ve mne teoreticky mohlo vyvolat jisté nadšení, uznávám, neboť jsi jakýmsi šťastným omylem správně tipoval, že se jedná o bylinu z řádu hluchavkotvarých a dokonce se též pyšní bílým květenstvím, leč než jsem stačil s nesmírným sebezapřením odebrat Nebelvíru dvacet bodů za tvou genialitu, uvědomil jsem si, že právě světlík lékařský je onou ingrediencí, již bezvýsledně hledám na zaostření Albusova špehovacího okna..."

Severusi! Severusiseverusiseverusi!

„Konečně." Vděk nadýchaný úlevou.

Kde jsi byl?! Zasténal Harry. Proč jsi mlčel?

„Hovořím s tebou po celou dobu," namítl jemně, „to ty mne neslyšíš. Díky Merlinovi, mám v zásobě mnoho humorných historek."

Já se bál, že... Severusi.

„Jsem tu, Harry."

Myslel jsem, že jsem tě ztratil. Že jsem tě nějak... a už nejsi. Vůbec nikde... nejsi. Severusi.

Černá postava prošla chumlem zrzavých pihovatých mládenců, rozjařeně gestikulovali, jedním okem sledovali dveře ke kuchyni, mluvili jeden přes druhého, obraz vypadal tak živý, jen mu kdosi vypnul zvuk; Severus došel k volnému prostranství u krbu, po jeho pravici pan Weasley tajně usrkával svou whisky, Severus se zastavil, vztáhl dlaně k plamenům. Štíhlé bledé prsty prošly skrz, tam, zpět, několikrát. Ohlédl se po Harrym. Výrazná strohá tvář, přísná linie rtů. Oči laskavě moudré; mohli jste udělat největší hloupost pod sluncem, jejich měkká zář nedovolovala hanbě vstoupit. Protože Severus rozuměl.