Stopy Šelmy

5. kapitola Tom - O žalu černých kal a jednom keři

Oběd. Jedno slovo, čtyři písmena, obyčejná věc.

Ale co kdybyste ji vytáhly z krabice zázraků, z té přihrádky s označením Neskutečné a sladce mučivé?

Protože Fay smí jíst u stolu s Lordem.

Objevení podivného vychrtlého stvoření, jehož obrovitou hlavu tvořily především plachtovité uši a oči větší než dlaň, zvládla Fay celkem bez potíží. Domácí skřítek z hostince U magického úplňku, řekl Lord.

Skřítek se Lordovi hluboce pokloní, vrhne na Fay vyděšeně zmatený pohled, další úklona, a už prostírá na stůl. Zmizí.

A Fay smí jíst u stolu s Lordem.

Dnes tedy nebude muset zahánět nejhorší hlad ukradenými sousty při vaření, ani váhat, zda svírající žaludek a motající se hlava je dostatečným důvodem, aby jedla spolu se služebnými.

Smí jíst u stolu.

S Lordem.

Talíře jsou vrchovaté, lákají barevností, nejrozmanitějšími vůněmi, jídlo vypadá skvostně – a je tak zbytečné.

Protože Fay sedí u stolu naproti Lordovi, rozhalenka jeho bílé košile skýtá pokrm lahodnější nebeské many; snědou pokožku, vystouplé obliny klíčních kostí, prohlubeň hrdla. Pohybující se ohryzek, zatímco polyká, rty, které tu a tam snad bezděčně polaská špička jazyka. Vyhrnuté rukávy obkreslují lanoví pevných svalů propletených štíhlými kostmi předloktí, a už jsou tu pahorky zápěstí, jak struny klavíru přesné a kmitající kosti na hřbetu dlaně, kloubky. Prsty. Svírají příbor. Fay zatouží být vidličkou, malou drobnou vidličkou v jeho ruce, schoulit se v jejím objetí, přitulit k ukazováčku, vklouzávat v pravidelném tempu do jeho úst, přinášet mu potěšení nasycenosti...

Dobré nebe, zavrčí Ohnivá nerudně, zapřísahám tě – jen nezačni slintat.

Jako protivné zabzučení mouchy, Fay ji ignoruje. Ovšem zmínka o slinách v mozku zajiskří vzpomínkou; a Fay má náhle v ústech vyprahlou poušť. Ani polknout se nedá.

Jídlo na talíři voní jak šílené, Fay ho nevnímá. Nemá hlad. Jak by mohla? Je plná Lordovy přítomnosti; antičtí sochaři neměli nejmenší ponětí, co je dokonalost.

„Nechutná ti?"

„...Prosím?" zamumlá, mrkne.

Lord potřese hlavou. Potlačí úsměv, vkrádá se na rty.

„To nic. To nic, Fay."

Vloží poslední sousto do úst, odloží příbor, vstane. Fay ho chce okamžitě následovat, ale to už stojí za ní, horké dlaně na jejích ramenou.

„Najez se. Nespěchej. Budu ve své pracovně."

Zmizí, jídelna potemní, jako by se sykotem praskla poslední ze žárovek.

Fay zůstane hledět na práh, za kterým zmizel.

Rázně zavrtí hlavou, přinutí se stočit zrak jinam, třeba na... talíř s jídlem. Je netknutý.

Poklesnou jí ramena.

„Musím mu připadat hloupá," povzdechne si. „Hloupá a směšná."

„Byla to otázka? Byla, byla?! Smím odpovědět?!"

Další povzdech.

„Zaslouží si někoho důstojného."

„Pravda," kývne Ohnivá vážně. „Vyměníme se?"