7. kapitola Severus - V kruhu

829 21 5
                                    

Prosinec, ten rozverný Faun, konečně rozpletl svůj předlouhý cop, rozprostřel po zemi bělostné kadeře, přepečlivě zachumlal každičký strom, každou rostlinku, keř i hroudu hlíny; spi, odpočívej, tolik jsi pracoval, spi. A fouknul do dlaní, světem se rozlétly sněhové kraječky vloček.

Pokud by ses zaposlouchal, mohl jsi v tom vznešeném tichu zaslechnout tóny jeho flétny – ukolébával půdu k dřímotě, sbírej síly, sni o vůni jara, bzučení včel, syté chuti zrání, spi; má spanilá.

Severus jeho melodii slyšel. Sem tam křehké zachřoupání, když některý z tvorů Zapovězeného lesa zabloudil na hradní pozemky, dýchání věžiček s jejich načechranými kupičkami mléčné perleti, jak šumění mořských vln zpomalený tanec vloček.

Miloval Bradavice v jejich mrazivém hávu. Tak čisté, opředené svěžestí jinovatky na oknech. Kdyby měl zimu jako Mistr lektvarů chuťově přirovnat k ingrediencím, zvolil by bílý cedr, bambus, květy vistárie a osmantusu. A vůni ušlechtilého jantaru. Ano, tu rozhodně.

Pousmál se, jen tak uvnitř. Pustil vodu, zavřel oči, nastavil tvář jemnému deštíku ze sprchové hlavice ve tvaru hada. Nechal tělo omývat vodou s příměsí vetiverie, její aroma bylo čerstvě zemité, mírně kořeněné s kouřovým nádechem citronové trávy. Jako vykuřovadlo se používala k navození dobré nálady, klidu, spokojenosti. Ne že by to potřeboval. Naopak. Právě nyní totiž dokonale ladila.

Spláchl pěnu z vlasů, neuspěchaně umyl hrudník, paže, nohy. A jako vždy se zdržel s levým předloktím. Několikrát duhovými bublinkami přejel vybledlé Znamení zla, devět let němé, bylo to už devět let. Stejně jako hrůzná kresba i pocity v něm ztrácely na ostrosti, hrany se ohlazovaly. Ale nemizely. Nikdy nezmizí. Zřejmě ani ta myšlenka, jemnější než pára, které neměl odvahu dát jméno... Ne. Potřásl hlavou, zaplašil ji, nasál do plic kouzlo vetiverie.

Očistil kůži od pachu potu, slin, semene; nevadilo to. Albusova esence se stejně dávno prodrala póry hluboko dovnitř, aby v něm zůstala, dlouho, ještě tak slastně dlouho.

Správný Mistr lektvarů vnímá svět skrz odstíny barev, chutě a vůně; nezapomeň na to, Severusi, říkávala často Eileen Princeová. Nezapomněl jsem, matko.

Zastavil vodu, přivolal osušku. Tu vlhkou. Dosud z ní cítil Albuse.

Byl to takový jejich nevyřčený rituál; po milování odcházel Albus do koupelny jako první, Severus až poté. A nespěchal. Dával si načas. To aby mohl Albus odejít z jeho soukromých komnat zpět do svých, bez rozpačitého loučení, nejistoty, zda k přání dobré noci připojit políbení. Severus nechtěl, aby dělali gesta, která se tak nějak všeobecně dělat patří.

Připadalo mu, jako by to poskvrnilo onu éterickou nevinnost jejich soukromých chvilek, harmonii tělesného splynutí. Slovo „sex" se zdálo ohavně neslušné, když se mělo týkat Albusovy něhy, vzájemnému odevzdání. Ani „milování" nebylo dostatečně výstižné.

Nepodobné čemukoliv, co kdy poznal, bylo to jako tichá modlitba, dobrá píseň, sluneční zář, svěží vánek, hvězdný třpyt, pírko andělů, všechno z toho a stále ne to správné! Až konečně našel slovo.

Gloria.

Políbit Albuse, obejmout ho, rozplynout se v jeho objetí, vnímat ho kůži na kůži, souznět s ním v každičkém pohybu, doteku, polaskání – bylo to Gloria.

Třebaže by to Albusovi ani na smrtelném loži nepřiznal. Uměl si v podrobných detailech představit, jak by ten starý čaroděj užasle zamžikal a rozesmál se, laskavě, shovívavě, pobaveně. Definitivně, tenhle zážitek si Severus mínil odpustit.

Dostali jste se na konec publikovaných kapitol.

⏰ Poslední aktualizace: Feb 10, 2020 ⏰

Přidej si tento příběh do své knihovny, abys byl/a informován/a o nových kapitolách!

Stopy ŠelmyKde žijí příběhy. Začni objevovat