Tábor Polokrevných

3. Kapitola

Jak je možné, že zrovna já mám takovou smůlu? To nevím, vím jenom, že se ozvala příšerná rána a najednou Troye popadla za ramena nějaká šílená ohavná okřídlená babka a táhla ho ode mně pryč. A ohavná je ještě slabé slovo. Upřímně, byla odporná, měla kožnatá křídla a vrásčitý obličej, vážně Super miss. Začala ho tahat pryč ode mně, „Vypadni odsud! Běž k tomu stromu!“ Řval na mě, ale já odmítala nechat ho tam jen tak, znala jsem ho sotva hodinu, ale nechat ho z tou babiznou - která mi až příliš připomínala nějakou trhlou úču na fyziku - jsem vážně nehodlala. Vytáhla jsem dýku, kterou jsem od něj dostala a hnala se na ni. Troy se vzpínal a snažil se bránit se jí, ale moc se mi to nedařilo. Doběhla jsem za nimi a sekla po babizně, v tu chvíli se mi však kolem ruky obmotaly kostnaté prsty další babizny podobné té, která zrovna vláčela Troye po zemi. Zakřičela jsem spíš bojovně, než vyděšeně a ohnala se po ní dýkou, zasáhla jsem jednu její kožnatou ruku a v tu chvíli se proměnila v obláček zlatého prachu, který mi ulpěl na šatech. Mezitím se babizna č. 1 vzdálila minimálně o dvacet metrů dál, ale to jsem nemohla řešit, protože tu teď přede mě klesla další. No tak proč ne že? Problém byl v tom, že tahle měla bič a nejen takový ledajaký, tenhle hořel. Postavila jsem se tak, abych držela rovnováhu na obou nohách a s dýkou připravenou. Zasmála se, tedy myslím, znělo to, jakoby se něčím dusila. Práskla bičem směrem ke mě, zareagovala jsem až překvapivě rychle a vyhnula se mu. Znovu práskla bičem a zase minula, pak znovu a znovu, ale to už jsem takové štěstí neměla. Byla jsem zasažena ohnivým bičem do holeně. Když to tak řeknete, zní to jako věta z nějakýho filmu, ale ani ve filmech nejde vidět, jaká muka to může způsobit. Projela mnou taková vlna bolesti, že jsem klesla na kolena a pomalu se kutálela ze svahu. Měla jsem pocit, jakoby mi někdo na nohu přikládal rozžhavené ostří meče, rozřezával mi kůži a následně mi do rány sypal sůl. Zakřičela jsem, slyšela jsem jak Troy něco volá a pak kvílení jedné z babizen, typovala jsem, že to bude bába č.1. Skousla jsem si ret a snažila se tu bolest překonat. V duchu jsem se uklidňovala, to bude dobrý, to bude dobrý, nic to není, nic to není. Nakonec jsem otevřela oči a se zatnutými zuby se pomalu zvedala, když se opět stála, snažila jsem se nešlapat na zraněnou nohu, ovšem tím jsem dost narušila mou rovnováhu a než jsem se nadála, viděla jsem, jak bába č.3 letí ke mě a v druhé chvíli mě porazila na zem. Teď jsem měla ten její hnusný ksicht přímo před očima a málem se mi zvednul žaludek, byla vážně odporná. Napřahovala dlouhé ostré pařáty k mému obličeji, ale já si konečně vzpomněla, k čemu mám sakra ten nůž ne? Chtěla jsem ji bodnout do břicha, ale její kostnatá ruka mi stiskla zápěstí tak silně, že jsem nůž upustila. Nadávala jsem si do debilů, co mě to napadlo?! Polkla jsem a vzdorně se zadívala do očí té báby. V puse jsem shromažďovala sliny, protože jsem se rozhodla zemřít si po svém. Ve chvíli, kdy jsem v ústech nashromáždila dostatek slin, plivla jsem té oblud do obličeje, konkrétně do oka. Vážně mám tak dobrou mušku? Zakvílela a obě ruce natáhla ke svému obličeji, tím ztratila rovnováhu a já začala válet sudy ze svahu, čímž jsem jí spolehlivě podrazila nohy a zvedla se, nůž byl neznámo kde, nejspíš pod stále kvílející obludou. Bezva a co teď? Vykroutila jsem se jí, ale tím to asi hasne. Za chvíli se zvedne a zabije mě. Náhle mě napadla strašná věc, ale už jsme si zvykla, že i ty nejabsurdnější věci vycházejí. Kousek za mnou byl nějaký smrk, cítila jsem, že byl slabý, stačilo by do něj pořádně strčit a spadl by, země kolem něj by se uvolnila a svým pádem by mohl někoho zabít. V duchu jsem se pomodlila ke všem bohům, které kdy kdo vyznával a zařvala jsem na tu bábu. „Hej?! To jsi jako už skončila?“ Ustupovala jsem dozadu k tomu stromu. Babizna zasyčela a prudce se ke mě otočila, jedno oko měla zarudlé, jakoby jí do ní někdo nastříkal Savo. „Ty drzá polobožská!“ Zakvílela a hledala svůj bič, díky bohům ho nenašla nevím, kam se poděl. Nyní jí však nezbývalo nic jiného než se proti mě rozběhnout nebo rozletět a zabít mě holýma rukama – což by jí asi nedělalo problém. Zavřískla a vrhla se proti mě. Zdálo se mi to nebo asi vážně někdy v minulosti hrála ragby? Rozběhla se proti mě a chtěla mě chytnout za nohy a povalit na zem, já na to však celou dobu čekala a vyhnula jsem se jí. Obluda narazila do stromu a právě v tu chvíli...

Se nic nestalo.

Strom se ani nepohnul a já měla chuť do něčeho kopnout, vzedmula se ve mě tahová vlna vzteku! Teď tu pravděpodobně chcípnu v pařátech té obludy! Přála jsem si, aby se ten strom pohnul. Zaťala jsem ruce v pěst a náhle jsem cítila jak e ve mě něco pohnulo, jak se mi stáhnul žaludek a hlína kolem stromu se rozestoupila. Zatočila se mi hlava, cítila jsem strašný úbytek energie a klesla jsem na kolena. Slyšela jsem jekot té babizny a pak ránu jak kmen stromu spadl na zem. Pak už se mi jen zužovalo zorné pole. Umírala jsem? Asi ano. Připravovala jsem se na pomalou bolestivou smrt, zavřela jsem oči a čekala jsem. Jeden úder srdce, druhý... Proč to trvá tak dlouho? Kde je ta slibovaná bolest? Nebo už jsem mrtvá? Zaslechla jsem kvílení a pak zvuk jako když praskne balónek. Ozvalo se Troyovo vítězné zavýsknutí a poté něco jako: „Ale ne... To snad ne?!“ Pak, jakoby mě někdo zavřel do jakési bubliny a já už neslyšela nic. Cítila jsem, jak mnou Troy třese a pak už jen tma. Cítila jsem jen ránu po ohnivém biči, která mi tepala bolestí a pak i tenhle poslední vněm skončil a já upadla do nicoty.

//Ták, trošku kratší kapitola, no dobře, o hodně kratší, ale to Vám vynahradím při dalším dílu, slibuji, že to budou minimálně tři stránky! :D