Tábor Polokrevných

4. Kapitola

„Dejte jí ještě nektar, ale nepřehánějte to!“ Řekl nějaký hlas patřící starému muži, ale já byla natolik mimo, abych tomu nerozuměla, takže mi to moc smysl nedávalo. Zasténala jsem, celé tělo mě bolelo, ale pak mi do úst stekl opět ten lahodný nápoj s příchutí čokolády, jahod, medu a jogurtu, který mi nechal v ústech ten sladký nádech. Než jsem však stihla cokoli říct nebo udělat, zase jsem upadla do černočerné tmy.

Ovšem, jak už to tak bývá u lidí s takovou smůlou, jako mám já, zdál se mi sen. No, kéž by sen, noční můra!

„Ale to je ona!“ Zavřískla jedna babizna, ano TA babizna, se kterou jsem bojovala a která mě málem připravila o život. „To nemůže být, určitě to bude jen dcera Deméter.“ Řekl zamyšleně nějaký muž. Měl tmavé vlasy a seděl na trůně z kostí, měl věru zvláštní oblečení. Na jeho černém rouchu byly vyobrazeny nějaké tváře, které bych spíš přisoudila nějakým přízrakům nebo duchům, ty jakoby se s každým zavlněním látky pohybovaly a volaly o pomoc. Ten chlápek mi naháněl husí kůži. „Je to ona! Zabila mě stromem, který vyvrátila ze země!“ Zasyčela jedna ze tří babizen, „Vždyť říkám, že je to dcera Deméter!“ Utrhl se na ni a promnul si čelo, evidentně mu docházela trpělivost. „Proč by po ní pak šlo tolik nestvůr pane?“ Zeptala se jedna z babizen. „Je to polobůh! Po těch se nestvůry můžou utlouct!“ Vysvětlil a znovu si promnul čelo. „Ale ona je jiná pane! Ona přitahuje i Empúsy a přilákala i Echindu!“ Vřískla, teď už muž zpozorněl. „Ale... to nemůže být ona, je tak slabá...“ Zapřemýšlel, „ale jestli je to ona, musíme ji zabít, jestli je vážně ta o které mluví proroctví, musí být zničena!“ Práskl rukou do opěrky jeho trůnu a mihotavé tváře na jeho rouchu se zavlnily. Pak se podíval přímo na mě, nevím, jestli mě viděl nebo ne.

Pak se scéna proměnila.

Viděla jsem kulatý dřevěný stolek a u něj dva muže. Tedy, jednoho a půl muže. Jeden z nich měl totiž koňské tělo a až od pasu nahoru byl člověk. Měl černé hluboké oči a bílou srst, tedy srst na té části těla, kterou byl koněm. Naproti němu seděl obtloustlý chlápek s červeným nosem a velmi velmi protivným a otráveným výrazem ve tváři. „A vy si myslíte, že je to ona Cheiróne?“ Řekl posměšným hlasem ten obtloustlý chlap „ano to si myslím.“ Přikývl koňomuž a prohrábl si vousatou bradu. Nesympatický tlusťoch se pohrdavě zasmál a ukázal na skleničku, „Sherry Colu.“ Řekl a sklenička se naplnila tekutinou. „To je hloupost, to proroctví se zmiňuje o dceři země a jak je známo,“ „Ano já vím, co chcete říct, ale jak si můžete být tak jistý pane D?“ Zeptal se ho mužokůň, chci říct koňomuž. Ten muž nazvaný panem D mlčel. Nechápala jsem, o čem to ti dva mluví? A vůbec? Proč má ten chlápek koňský tělo? A kdo to je? Odkud pochází a... Kde to jsem? A kdo je ta „ona“ o které mluví? „Hm... Neměla, ale náhodou ty hradby překročit?“ „Prorotsví nikdy nejsou taková jaká se zdají být.“ Namítl a zašvihal koňským ocasem...

Tím můj sen skončil, byl tak příšerně živý, že jsem měla pocit, že jsem tam vážně byla! Díky bohům aspoň to se nestalo. Něco mě zase táhlo do reality a já blbá se nechala vtáhnout zpět do víru problémům mého mizerného života.

„Už se probouzí!“ Zašeptal nějaký hlas, „nechte jí ležet, musí se z toho vzpamatovat!“ Sykl nějaký další hlas. „Mhmmm!“ zamručela jsem, kdo mi zase vlezl do pokoje? „tati?“ zahuhlala jsem „měla jsem šílenej sen.“ Zazubila jsem se, aniž bych otevřela oči, čekala jsem, až táta odpoví, ale nikdo nic neřekl. „Zdálo se mi o nějakym klukovi s kozlíma nohama a jak se naše třídní proměnila v obludu s hadím tělem a-“ Otevřela jsem oči a promnula si je, nade mnou se skláněl Troy a vedle něj nějaká dívka a chlapec. Sjela jsem pohledem dolů až k Troyovým nohám a mále jsem omdlela. „To nebyl sen!“ vyhrkla jsem přidušeně a plácla jsem hlavou zpátky do postele. „No to bych řekl!“ Ušklíbl se Troy nadšeně a podíval se na obě děti po jeho pravici, ty se taky tak trochu usmáli. „Byla jsi mimo tři dny! Dost jsi nám dala!“ Zazubil se a když si všimnul mého tázavého pohledu vzpamatoval se. „Jo, tohle je Scarlett a tohle je Athan.“ Ukázal na dívku a na chlapce. „Aha, hm, těší mě já jsem Amethyst.“ Řekla jsem a zvedla se do sedu, nějak mě nebavilo s nimi mluvit v leže. „Tak běžte, zavolejte Cheiróna!“ Pobídl je Troy a zazubil se. „Co se stalo? Kdo byly ty babizny?“ Zeptala jsem se ho, když Scarlett s Athanem odběhli. „No, napadli nás a ty jsi dvě z nich vyřídila, jednu jsi zavalila stromem a to tě asi nějak moc vyčerpalo a omdlela si, dotáhl jsem tě pak až sem, kde už se o tebe postarali léčitelé.“ Pokrčil rameny. „Jak jsi sejmula ty lítice... To bylo obdivuhodné, málokdo tohle dokáže.“ Uznale kývl a tvářil se přitom naprosto vážně. „No když myslíš.“ Zazubila jsem se a spustila jsem nohy ze země. Po chvilce hledění na moje bosá chodidla se nade mnou objevil stín. Zvedla jsem hlavu a už po kolikáté jsem málem dostala infarkt. Byl to TEN koňomuž! Přidušeně jsem vyjekla, „Zdravím Amethyst, jsem Cheirón.“ Usmál se na mě, měl milé hnědé oči, hluboké jako studny a bílou srst na koňské části těla, byl přesně takový, jaký byl v mém snu. „Dobrý d-den.“ Vykoktala jsem, „děje se něco?“ Zeptal se mě a trochu se zamračil, „Já jen, zdálo se mi o vás.“ Řekla jsem a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Pojď Amethyst, pokud se cítíš na malou procházku, bude mi ctí t provést po tvém novém domově.“ Usmál se na mě, ale já nevěděla, jestli mu věřit, podívala jsem se na Troye, který jen souhlasně kývl a já přikývla, „dobře.“ Řekla jsem a zvedla se, byla jsem bosa, nevadilo mi to. „Mimochodem, boty máš támhle.“ Kývl hlavou směrem k rohu místnosti, kde byla moje bunda, boty a dýka, kterou jsem dostala od Troye, ovšem, bylo tam i něco navíc. Zamračila jsem se a přišla jsem k té věci, byl to kus biče jedné z babizen – Lític. „ne to je v pořádku, obejdu se bez nich, ráda chodím bosa.“ Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se. „To je moje holka!“ Zazubil se Troy a plácl mě přes ramena. Usmála jsem se a následovala jsem toho koňomuže. Vedl mě ven z místnosti a nakonec i ven z nebesky modré budovy. „Víš Amethyst, tohle je Tábor Polokrevných, místo pro polobohy jako jsi ty.“ „Jasně.“ Přikývla jsem, překvapeně se na mě podíval, „nějak příliš snadno to bereš, obvykle bývají polobozi dost překvapení a mnohdy jejich překvapené pohledy doprovází i omdlívání.“ Usmál se na mě. „no řekněme, že už jsem zabila dvě Lítice, moje třídní se proměnila v echindu nebo jak si to říkala moje spolužačka se empúsa. Vy jste napůl kůň a Troy má kozlí nohy.“ Pokrčila jsem rameny, „už mě nic nepřekvapí.“ Dodala jsem ještě s úsměvem. „Já jsem kentaur a Troy je satyr, to že tvůj pach přilákal empúsu... No normální to není, ale že by to bylo nějak extra zvláštní to zase ne. Ovšem ty Lítice co vás napadly... To už je oříšek, moc často se nestává, aby po hrdinech šla jedna natož všechny tři.“ Řekl, „Můžu se zeptat, tohle celé... Co tu dělám já? A když už jsme u toho, kdo je můj božský rodič a už ví táta, že tu jsem?“ Vyhrkla jsem, ale kentaur se jen zasmál. „Víš Amethyst, vše se dozvíš, až přijde čas, ale je pravda, že některé věci nevím ani já.“ Odmlčel se, „například to, kdo je tvoje matka, to ví jen bohové a možná ani ti ne.“ Neodpověděla jsem, jen jsem něco zamručela a dál ho následovala, prošli jsme kolem hřiště, kde skupina dětí a satyrů hrála volejbal. Poté jsme šli mlčky podél nějaké řeky, až k jezeru na kterém plavalo spoustu kánoí a v nich závodící děti. „V Táboře se polobozi učí zdokonalovat svoje schopnosti a učí se přežívat.“ Poučil mě Cheirón a já jen přikývla, několik dětí si mě zkoumavě prohlédlo a mávalo na Cheiróna. O kousek dál byl nějaký amfiteátr a poté i obrovská lezecká zeď soptící lávu, po které lezly další děti a snažily se dostat nahoru. Bylo to dost děsivé. „Tohle je lezecká stěna, no, pro tvoje vlastní bezpečí bych ti nedoporučoval nastavovat ji na největší obtížnost.“ Usmál se a pokračoval dál. Došli jsme na nějakou písčitou pláž, nějaký chlapec tam stál ve vlnách jen v kraťasech a tričku a vítr mu cuchal černé vlasy. „Ahoj Cheiróne.“ Pozdravil ho, „Ahoj Percy.“ Usmál se na něj kentaur a já jen lehce zamávala na chlapce – Percyho a on mi pozdrav oplatil. Mizi prsty mi protákal písek – jak slastný pocit!