Tábor Polokrevných

10. Kapitola

Opírala jsem se zády o kmen stromu a držela hlídku. Měla jsem co dělat, abych neusnula, protože let a zrnění mě vyčerpaly a teď mi víčka těžkla, jakoby byla z olova. Už jsem pomalu usínala, když mě probral zvuk sovy. Počkat, vážně to byla sova? Ten zvuk zněl jak z nějaké staré rozbité nahrávky. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, odkud zvuk jde. „Panebože!“ Vyjekla jsem. Z koruny listnatého stromu na mě civěli dvě rubínové oči. Teď myslím doslova rubínové, ne jakože jenom tak vypadaly, ony to byly rubíny, lesklé, rudé a obroušené. Jen tak jako mimochodem se v šutrech dost vyznám, už jen protože se podle nějakého jmenuju! No k věci: Mezi rubíny bylo posazené něco – nos, ne počkat zobák! Znovu to zahoukalo a slétlo to na zem. Vytasila jsem kopis a namířila hrot meče na maličkou, třicet centimetrů vysokou zlatou věcičku. Ne zlatou, věciku z božského bronzu. Ta věc znovu zahoukala. „Co jsi zač?“ zeptala jsem se spíš pro sebe a pozorovala tu věc. „Galileo!“

„Cože?“

„To je Galileo, Amy! Novej poslíček tábora, sestrojil ho Athan, aby nosil po táboře zprávy.“ Vysvětlila mi Scarlett, která se znovna probudila. Respektive ktrou ta sova – Galileo probudila. „A co nám chce?“ Zeptala jsem se. „Arašídy v karamelu.“ Pronesla Scarlett a podívala se na sovu, která sebou zaškubala a zatočila rubínovýma očima. „Cože? Mechanická sova žere arašídy v karamelu?“ Podívila jsem se, ale Scarlett jen protočila očima, „ne to je heslo pro tajsný zprávy Héfaistovců, Athan mi ho řekl minulý rok v létě. „Aha, jasně.“ Přikývla jsem a pozorovala malou sovičku. Zaškubala sebou, až jí vypadly dvě kovová peříčka. „Aj, to bue velká zásilka.“ Zašklebila se Scarlett a klekla si ke kovovému ptáčku, který vypadal, jakoby se měl každou chvíli udávit nějakými vývržky, pak se ale zastavil, narovnal se. Galileovi rubínové oči začali zářit a ptáček otevřel zobák, ze kterého okamžitě ozval Athanoův hlas: „Scarlett! Já tě zabiju mě tam jen tak nechat! Zdrhly jste s Amethyst někam do háje a mě nechali v táboře, abyste věděly, jdu za váma a nic mě nezastaví, je ti to jasný? Zasloužila by sis po hlavě rezavou trubkou ty kudrnatý hnojivo!“ Scarlett sebou cukla a couvla od sovičky. Galileův hlasitý povyk vzbudil i Alexe: „Sakra co děláte vy- Galileo?“ Než se však stihl ptát dál, sovička Athanovým hlasem pokračovala: „Hned jak si thle zprávu pustíš, Galileo pošle do tábora vaši polohu. Nemusíš se bát, že bych ji dal Cheirónovi, nechám si ji a podle ní vás najdu, i kdybyste chtěli odejít, Galileo bude určovat vaši polohu a pak vás najdu. Musíš si uvědomit, že nechat mě tady od tebe bylo hnusný!“ Teď už v Athanově hlasu zazníval zakrývaný smích, „no nic, budu končit, než mě najde Cheirón a pan D, zatím ahoj!“ Tím hlasová zpráva skončila, oči ptáčka zhasly a zobáček cvakl, když se zavíral. „No... Wow.“ Vydechla Scarlett, „poprvé v životě mi dal kázání Athan a ne naopak.“ Zazubila se a sedla si zpět do trávy. „Páne jo.“ Zívl si Alex. „Kdo má teď hlídku?“ Zeptal se. „Já.“ Řekla Scarlett a za chvíli už seděla na větvi stromu a pozorovala okolí. Já jsem si lehla zády k ohništi. Alex usnul takřka hned, ale já ještě chvíli hleděla na jeho obličej ošlehaný větrem, téměř zakrytý zlatými vlasy. Nakonec jsem usnula také. Naštěstí se mi nic nezdálo a měla jsem klidný hluboký spánek, který měl však trvat jen chvíli.

*****

V noci mě probudil Scarlettin křik. Škubla jsem sebou a prudce se zvedla připravena s kopisem v rukou. Už jsem čekala, že to bude jen planý poplach, že třeba Scarlett jen spadla ze stromu, ale mýlila jsem se. Konečně jsme se zase dostaly k tomu ale.

Nějaká obrovská ruka, držela Scarlett hadr u úst, aby nebyla slyšet. Kopala a mlátila do svého věznitele, který ji silnýma tlustýma prackama pevně svíral. Pohlédla jsem vetřelci do očí – respektive do oka. Ano. Měl jen jedno oko, byl to kyklop! Z hrdla se mi vydral přidušený výkřik, ale hned na to jsem se začala činit. Podívala jsem se, kde je Alex, nějaký kyklop ho také silně svíral. Napřáhla jsem meč, připravena k ústoku, když se na mě zezadu vyřítil poslední jednooký obr, který měl ještě ruce volné. Byl obrovský! Měřil aspoň dva nabo tři metry a jeho kumpáni byli ještě větší. (Ne, fakt nemám odhad) Jeho oko se chtivě a zle lesklo. Hnusnou masitou hruď měl holou a plnou jizev, místo kalhot měl na sobě cosi co až příliš podezřele připomínalo plenku. Jinými slovy, prostě vypadal jako sumo zápasník. „Tak co dcero země?“ Ušklíbl se, „Ale nic, jenom bys ty a tvoji odporní kumpáni mohli dát pracky pryč od mýc kámošů, ale jinak v pohodě, co ty?“ Ušklíbla jsem se a hned na to vyrazila do útoku, jsetli jsem se v táboře něco naučila tak nečekat, až zaútočí někdo jiný. Musela jsem se vyhýbat pažím nestvůry, protože obrovské dlaně by mě mohly klidně rozdrtit. Naznačila jsem úder zleva, ale místo toho uskočila napravo z dosahu jeho hnát. Sekla jsem mu po stehně, ale obr byl rychlý a můj úder snadno vykryl. Obrovskou paží mě odstrčil pryč od sebe, zavrávorala jsem a než jsem stihla nabrat ztracenou rovnováhu, rozběhl se proti mě. Nenabrala jsem dostetčnou rovnováhu, takže jsem klesla k zemi a udělala kotoul přes rameno na druhou stranu, abych se nestvůře vyhnula. Kyklop se prohnal kolem mě, načež jsem vyrazila a s bojovým křikem jsem se mu po nechráněných zádech ohnala mečem. Čepel mu prožízla kůži na zádech, rána byla hluboká, ale ne dostatečně, aby to kyklopa zabilo. Stiskla jsem čelsti k sobě, dobře, tohle není lítice, není to tříhlavý pes ani hydra, tenhle kolos myslí a dokáže moje údery předpovídat... „Ale fajn!“ Zasmál se kyklop, načež vyrazil rukou po mých vlasech, vyjekla jsem a skrčila se, znovu jsem udělala kotoul přes rameno a sekla nestvůru do nohy. Kyklop zařval a kopl do mě, když jsem byla na zemi. Odkutálela jsem se a dva metry dál a snažila jsem se popadnout dech. Asi... Asi mi zlomil žebro... Kopis mi vypadl z ruky a ležel mezi kyklopovýma roztaženýma nohama. Vykřikla jsem pokaždé, když jsem přenesla váhu na zraněné rameno, do kterého mi pravidelně vystřelovala bolest. Zakašlala jsem, snažíc donutit své plíce znovu zpracovávat vzduch, ale bolest ve zlomeném žebru mě až příliš píchalo, musela jsem jen měle dýchat. Slyšela jsem sérii odporných zapraskání, to si asi Kuliočko propraskával klouby. Zachrčela jsem, „Žádná jednooká bestie, si se mnou nebude hrát jako s hračkou!“ Pomyslela jsem si vzorovitě a postavila jsem se, stála jsem teď zády k ohni, kdyby do mě teď ten kyklop strčil, uhořela bych. Z hluboka jsem dýchala, hydru jsem probodla kamenem, lítici zavalila stromem a tříhlavýho psa probodla vlajkou. Co udělám s ním a jeho kumpány? „Mysli! Mysli!“ Řvala jsem na sebe v duchu a přemýšlela jsem, kteří hrdinové kdy bojovali s kyklopy? Odisseus na svých cestách přemohl Polyféma lstí, ale jak mám sakra já porazit jednookého obra v přímém souboji, když je dvakrát větší než já? Zmocňovala se mě úzkost, ale hned jak jsem viděla Scarlettin odhodlaný pohled zamračila jsem se a stiskla čelisti. „Fajn.“ Zašeptala jsem si pro sebe a přikrčila se. Viděla jsem, jak se kyklopovi v záři ohně leskne kůže zlatým odstínem. To nebyl pot, byl to olej, takový ten olej, který na sebe lejí fotbalisti a kulturisti. Obr zachrochtal... Ne počkat to byl smích. Bojovně jsem zařvala a popadla jsem kus ohořelého klacku z ohniště, které bylo za mnou. Rozmáchla jsem se a hodila svojí provizorní pochodeň kyklopovi po hrudi. Jak bylo mým zvykem, tak jsem se netrefila, trefila jsem se mu do stehna, kousek od té plenky či co to bylo. Už jsem čekala, že z toho nic nebude a já budu muset najít zadní vrátka, ale stalo se něco, co se s mojí smůlou vůbec neshoduje: Plenka čí co to bylo, začala hořet. Oheň se šířil i na jeho tělo, asi to bylo kvůli tomu oleji, co měl na sobě, jinak si to nedokážu vysvětlit. Kyklop řval a mlátil kolem sebe rukama, vypadal jako živá pochodeň. Znovu jsem zařvala a rozběhla se k němu, udělala jsem kotoul a popadla meč, hned jak jsem se zvedla do kleče, zapodla jsem kyklopovi meč do nohy až vyjel druhým koncem. Nestvůra bolestně zařvala a klesla k zemi, odkutálela jsem se pryč od kyklopa, jehož křik pomalu ustával, jak se jeho ústa ztrácela ve slatý prach. Měle jsem oddechovala, po nestvůře zbyla už jen hromada zlatého prachu. Měla jsem chuť se zhroutit na zem, stočit se do klubíčka a na chvilku zmizet v malé bublince vlastného světa, ale nešlo to. Alex se Scarlett mě potřebovali. Nadechla jsem se, ale hned mě zaplavila vlna bolesti ze zlomeného žebra. Čelo se mi perlilo potem a vypjala jsem hruď. Teď nesmím zklamat.